"Tak vystupovat. Jsme na hranicích," oznámí šofér a všichni se z rozpálené maršrutky vysoukají ven. Místní si na trávníku zapálí cigaretu, my cizinci se tak trochu bojácně rozhlížíme kolem. Tiraspol, cíl naší cesty, už je blízko.
Podle politických map tu žádná hranice být nemá. Vždyť jsme pořád v Moldavsku! Jenže ona tu je. Má bránu vyvedenou v červeno-zelených barvách s rudou hvězdou nahoře. A ti vojáci, jimž se v rukou houpají kalašnikovy, jsou rozhodně také skuteční.
Tak nás vítá Podněsterská republika, svévolně vyhlášená v roce 1990 a mezinárodním společenstvím svorně přehlížená. Stát, který vlastně neexistuje.
Na druhou stranu Dněstru
Postupně se řadíme do fronty, abychom si vyřídili propustku. Vyplnit migrační kartu není těžké, chtějí jen základní údaje. I když...
"Tomaš? Da?" ptá se úřednice za sklem. "Otčestva?"
"Já jsem z Čech. U nás prostřední jméno nepoužíváme," vysvětluji rusky.
Žena očividně příliš nechápe. "Jméno po otci. Jak se jmenoval váš otec?" nechce se vzdát. "Tomaš? Tak tedy Tomaš Tomaševič..."
Byrokratický moloch funguje spolehlivě. Kolonky jsou holt kolonky a ani jedna nesmí zůstat prázdná. Ale co, razítko mám.
A taky lejstro, kde je propiskou připsaný čas očekávaného návratu 18:31. Údaj značí, že se na deset hodin mohu vydat na opačnou stranu řeky Dněstr. Ani o minutu déle. Jinak se možná také už zpátky dlouho nepodívám.
Hranice samozvané Podněsterské republiky
Na území půlmilionového Podněstří, zcela nezávislého na kišiněvské vládě, platí trochu jiná pravidla než ve zbytku Moldavska či sousední Ukrajině. Pomoci v nouzi se tu nikdo nedovolá. Sami čelní představitelé místního režimu mají zapovězený vstup do Evropské unie nebo je dokonce stíhá Interpol.
Turisté se musí řídit jednoduchou zásadou: vytvoříš si problém, vyřešíš si problém.
Leninovi následovníci
Soukáme se zpátky do maršrutky (šťastní jsou ti, kdo v letním parnu vyhráli sedadlo u otevřeného okénka) a kvapíme po dálnici z tuhých sovětských časů na Tiraspol, hlavní město samozvaného státu. Silnice je víceméně prázdná, všechny tři široké pruhy.
Jo, opravdu jsou tři. Ten prostřední slouží k předjíždění z obou stran za jednoduchých podmínek. Kdo předjíždí, má přednost. Kdo narazí, je vinen. Nezbývá než doufat, že tento podle stavu dálnice desítkami let prověřený systém opravdu funguje.
Kolem cesty se pomalu vynořují první nápisy v azbuce. Pochopitelně. Však také míříme do oblasti, kde dvě třetiny obyvatel tvoří etničtí Rusové a Ukrajinci. Úřední řečí je kromě dvou východoslovanských jazyků také moldavština, ale psaná cyrilicí. Stejně jako v dobách před rozpadem SSSR.
Budova podněsterského parlamentu, před níž se tyčí majestátní socha V. I. Lenina.
A čím více se blížíme městu, tím více sílí pocit, že se opravdu vracíme do šedi minulosti. Do období nadvlády Rusů nad Besarábií, dnešním Moldavskem, a rozkazů Leonida Brežněva.
Velký podíl na tom má Boris Smirnov, jenž dvacet let autoritářsky vládl Podněstří. Statný muž, přezdívaný "Velké obočí", nepřipomínal svůj sovětský vzor jen výrazným rysem v obličeji, ale také lpěním na socialistické tradici.
Tu stojí gigantická socha Vladimira Iljiče Lenina, tu zaparkoval na kamenném piedestalu tank T-34. Billboardy místo reklamy korporátních výrobků zabraly slogany státní propagandy. V pozadí vyčnívají omšelá paneláková sídliště, podél silnice otevírají dveře ty samé obchody.
Ale počkat, něco přece tu utopii komunismu kazí.
Projíždíme kolem benzinové stanice s názvem Sheriff, hypermarketu Sheriff, fotbalového stadionu Sheriff.
Kdo, nebo co je vlastně ten šerif?
Podněsterská elita
Je to prostě vládce. Zlatá hvězda ve znaku není náhodná. Soukromá společnost, vlastněná mocnými Rusy napojenými na vládu, ovládá v úzké nudli na levé strany řeky Dněstr skoro vše. Od televize přes pekárny a lihovary až po úspěšný fotbalový tým, jenž před třemi lety v předkole Ligy mistrů zdolal pražskou Slavii.
Region Podněstří, zdroj: Wikimedia commons - Serhio
"Mně se tu líbí. Jsem ráda, že máme nezávislost," povídá mi Nataša, když si za pár podněsterských rublů s obrázkem podmračeného generála Suvorova kupuju kelímek kvasu, čili zkvašeného chleba. "Jsem Ruska a narodila jsem v Moskvě. Nepatřím k Moldavanům," dodává postarší žena podobnou větu jako většina místních. Aspoň těch dvou třetin nemoldavského původu.
Ti mnohem radši žijí ve státě se sovětskou slupkou a mafiánským systémem, kde se perou špinavé peníze a bují obchod se zbraněmi, než v legálním Moldavsku, jednom z nejchudších států Evropy. Životní úroveň v Tiraspolu a okolí je o něco vyšší díky ruské podpoře. Nejen vojenské, ale i ekonomické.
Přesto všechno Nataša vytrvale prosí o kontakt. Přece jenom západní turista sem nejezdí každý týden. "Co e-mail? Můj syn má internet!" a v azbuce zkouší zapsat cizincovo jméno. Zároveň vytahuje mobil a chce si přidat číslo.
Že by se tu život zasekl v době stalinismu, se opravdu nezdá. Moderní technologie používá skoro každý, obchoďák Sheriff nabízí rolexky i tenisky adidas a v kině zrovna běží Madagaskar 3. Hranice je poměrně propustná. Na trasu mezi Kišiněvem a Tiraspolem vyráží kolem patnácti spojů denně.
"Cestovat můžeme," tvrdí mi Andrej a vytahuje svůj podněsterský pas, jenž má všude na světě stejně nulovou hodnotu jako bizarní papírový rubl. Teď se však prý chystá vyzvednout ruské doklady. "Ale všude po nás chtějí víza a ta jsou ohromně drahá. Nemůžeme cestovat kvůli penězům," říká.
Hlavní třída v Tiraspolu
Řeka Dněstr
Lihovar na bankovce
Stejně jako z Podněstří ven, tak ani do tohoto separatistického regionu příliš turistů nejezdí. Není divu. Nejslavnější památkou je pevnost u města Bendery, která nyní slouží jako vojenská základna ruských jednotek. Středověkému opevnění může co do věhlasu konkurovat asi jenom tiraspolská palírna alkoholu Kvint, která dokonce zdobí místní bankovky.
Budova parlamentu nebo památník obětí občanské války už potěší jenom zaryté obdivovatele socialistického realismu. Když se k ponurému okolí přičte nelidské červencové horko, je skoro nemožné na hlavním bulváru vydržet déle než pár minut. I proto bývá liduprázdný a sochy Lenina a zakladatele novodobého Tiraspolu Suvorova působí ještě majestátnějším dojmem.
Nehybná, možná dokonce nudná atmosféra trochu ožívá cestou na písečnou pláž. Pod mostem se koupe pár odvážných a mnohem víc se jich jenom válí na břehu. Proč ale neskočit do temného Dněstru? Aha, trochu to páchne. Proud navíc táhne plavce mezi pilíře. Bójky jsou natřeny nějakou lepkavou barvou.
Domorodci se baví, když vidí, jak cizinci skotačí v jejich špinavé řece. Stejně jako na ulici se však nezapojují a nepřibližují. Jsou přátelští, ale trochu rezervovanější než v Moldavsku. A podle toho, co říkají, se tu jakžtakž dá žít.
Jenže na povídání není dost času, vymezená doba už skoro vypršela a bez registrace na úřadě nikdo déle zůstat nemůže.
Deset hodin není moc, přesto i tak krátký úsek stačí, aby některé mýty o Podněstří vymazal. Tohle není poslední komunistická diktatura v Evropě. Bizarní divadlo jenom nabízí všední podívanou v zaprášených kulisách, které někdo zapomněl dvacet let vyměnit.
