Dokázali jsme to! Projeli jsme trabanty, maluchem a Jawou 250 dálnici duchů, slavnou BR319, nejhorší cestu v Jižní Americe vedoucí napříč amazonským pralesem z Manausu k jihu.
Poslední, co jsme slyšeli, když jsme vyjížděli z přívozu přes Amazonku, bylo "No passa", první slova, když se naše potlučené a špinavé stroje vylouply z pralesa, bylo "Mio Padre". Místní vědí nejlépe, jaký masakr BR319 je.
Konečně civilizace
Konečně lidi! První vesnička, na kterou jsme narazili, nemá jméno. Není na mapách, je to jen řada dřevěných domů kolem hlavní třídy. Divoký západ v divoké Jižní Americe. Divoký a nádherný.
Z našeho laického pozorování jde jih Amazonie prohlásit za kraj s největší koncentrací krásných žen a dívek. I naprostí nefanoušci fotbalu jsou ochotní dívat se na místní utkání smíšených družstev. Nic by nám tu nechybělo, kdybychom nemuseli jet dál. Ještě sehnat od překupníka benzin (třikrát dráž, ale lepší než žádný) a můžeme vyrazit na poslední stovku kilometrů.
Nekonečný pit stop
A je to tady! Porto Velho... oficiální konec BR319, která se ale před městem mění v dokonalou asfaltku. Vyjíždíme z přívozu vedle rozestavěného obřího mostu. Máme toho dost, auta skřípají a vržou, z prasklého bloku motoru malucha kape olej. Pár dní ve městě se mění v nekonečný pit stop a olejem pokrytá dílna mechaniků, kteří se nás ujali, v náš domov. I když neumíme portugalsky, rozumíme si skvěle. Společenství rukou od šmíru je na celém světě stejné a ten správný klíč vám podají v Uzbekistánu, Etiopii i Brazílii.
Z našeho pozorování je jih Amazonie krajem s největší koncentrací krásných žen a dívek.
Asi každý cestovatel musel uvažovat o tom, že by tady na chvíli zůstal. Ale musíme dál.
Směr Peru
Vyrážíme směr Peru, polykáme kilometry nejrychleji, jak to jde. Máme jich před sebou přes tisícovku. Výškoměr si s klidem ukazuje nadmořskou výšku kolem sta metrů, vrstevnice na mapě ale tmavnou. Peruánská hranice a nádherná krajina na pomezí pralesa a hor. Konečně chápeme, proč je tolik lidí z Peru nadšeno: barevné, pestré, divoké.
Spíme v 500 metrech nad mořem vedle kostelíčka uprostřed serpentin. Místní sem jezdí zapalovat svíčky. Pro jistotu jich taky pár zapálíme: osm, za každého jednu... před námi leží velká výzva, Andy.
Za koho se máme modlit? Za auta, nebo za nás?
Městská hromadná doprava
Trabant versus Andy
Nikdo neví, jak se tam budou auta chovat, ptali jsme se odborníků z ČVUT, ptali jsme se ve specializované zkušebně motorů TÜV, ptali jsme lidí z Jižní Ameriky. Těžko říct, zněla odpověď, nejspíš to nepůjde.
Je to tady! Na vrchol Sněžky se dostáváme během chvíle a stoupáme dál. Čtyřku jsme jako nepoužitelný rychlostní stupeň zavrhli už dávno. Pomalu dochází i na trojku. Motorky zabírají z plných sil. Zatímco v terénu vítězily trabanty, v horách má navrch maluch.
Na smíšené fotbalové týmy je radost se dívat.
Zdější chlapi si nadšeně prohlížejí trabanty.
Kritická hranice 4 000 metrů
Peru má na hlavních tazích perfektní silnice. Dobře že tak, ještě se drápat po šotolině. Od tří tisíc mají auta dost. Kritické jsou prý čtyři tisíce. Nevíme o žádném trabantu ani jiném dvoutaktním autě, které kdy vyjelo tak vysoko.
Začíná se nám trochu točit hlava. Nabíráme stovky výškových metrů a nevíme, kam vlastně vyjedeme. V mapě je jen vrchol ledovce Ausangate, 6 384 metrů, cesta se vine těsně pod ním.
Tři a půl tisíce a stále stoupáme. Trojku už nepoužíváme vůbec. Jedna, dva, jedna dva... s každou tisícovkou metrů jde výkon o 10 procent dolů. Jsme na 60 procentech výkonu, který je mizerný i v Polabské nížině. Ale pořád jedeme! Cestáři opravující silnice na nás mávají jako na peloton Tour de France.
Vzhůru do mraků
Jak vysoký je vlastně tenhle kopec? Žvýkáme lístečky koky, prý to pomáhá proti výškové nemoci, a noříme se do mraků, na které jsme před pár hodinami koukali zdola. Vypadaly, že za nimi končí svět... Nekončí. Kolem se pasou stáda lam, na úpatí hor se krčí maličké hliněné domky a kolem pobíhají "offroadové tety", jak je nazval Marek. Čiperné paní neurčitého věku vypadající, že budou nahoře dříve než my.
Tak trochu jsme čekali, že hlavní silnice budou ze šotoliny. Naštěstí je to pořádný asfalt.
Rekordní triumf
Čtyři tisíce a stále stoupáme. Od téhle výšky měly podle teoretiků začít velké problémy. Auta i motorka ale pořád jedou. Stejně pomalu, jako o tisíc metrů níže, ale jedou. Občas dokonce předjedeme náklaďák. Připadáme si jako kamiony na D1.
Patnáctikilometrovou rychlostí dojedeme truck plazící se dvanáctkou, vyčkáme na příhodný okamžik... a začneme předjíždět. Kolem nás pomalu ubíhají zadní kola náklaďáku, motor ječí jak rozzuřený vysavač, jsme v polovině, vedle nádrže... a už se blíží kabina a v ní zubící se řidič se vztyčeným palcem. Dokázali jsme to, po minutě jízdy jsme před ním! Ještě, že tu nikdo nejezdí v protisměru.
Jupííí! Je to skvělý pocit...
Často jedeme na jedničku...
Výškoměr ukazuje 4 500, stále stoupáme... Konečně, cesta se láme přes hřeben a tam stojí cedule "Abra Pirhuayani – 4 725 metrů nad mořem"! Tak vysoko žádný trabant nikdy nebyl a nejspíš ani maluch a Jawa 250. Musíme to ověřit. Každopádně trabantí rekord máme! Uvidíme, jak to půjde dolů...
