Je to zvláštní... Projel jsem trabantem pouštěmi Hedvábné stezky, projel jsem s ním Afriku od severu k jihu, ale tenhle pocit neznám. Pocit, že se právě pouštíme do něčeho, co vůbec nemusí dobře dopadnout, že poprvé vjíždíme někam, kde nemusíme na druhém konci vyjet. Na BR319, přes 900 kilometrů dlouhou opuštěnou postapokalyptickou cestu vedoucí napříč amazonským pralesem z Manausu do Porto Velho.
No passa
"No passa" bylo poslední, co jsme slyšeli. Za zády jsme nechali Amazonku a prvních 200 kilometrů asfaltu, tady ještě žijí lidé. Poslední betonový most a konec... konec sjízdné cesty.
Jindy se těšíme, až vjedeme na asfalt, tady ho nenávidíme. Voda ho roztrhala na kry, které se lámou pod auty, melou se v kolech, propadáme se do děr, kde mizí celý trabant i se zahrádkou. Tohle snad už ani není díra v silnici, tohle je prostě údolí.
Auta úpí a skřípou jako koráby v bouři, suneme se desetikilometrovou rychlostí, ale jedeme. Pomalu, nejistě, ale jedeme... Auta mlátí podvozky do země, tažné zařízení, které jsme namontovali kvůli vyprošťování, buší do kamení. Neexistuje tu ideální stopa, jen více či méně strašná...
Most si postav sám aneb největší postrach BR319
A pak to začne, postrach a symbol BR319: mosty. Když v roce 1973 silnici dokončili, tekla voda pod ní v obřích rourách. Snaha nacpat období dešťů do trubek dopadla, jak dopadnout musela. Prales si vzal říční koryta zpátky a lidem nezbylo než zbudovat chatrné mosty z materiálu, který byl po ruce, ze dřeva. Kolem se válí zmačkané a zrezivělé roury jako ztroskotané rakety mířící kdysi k Marsu.
Novější mosty stojí nad starými, u jejichž nohou se válí trosky těch nejstarších. Sbíráme letité fošny a stavíme. Na takhle úzká auta tu nemysleli, podélné fošny jsou příliš daleko od sebe a mezi nimi jen pár příčných trámů. Taháme ohnilé kusy dřeva z vody a bláta, a pak se po nich pomalu suneme vpřed, auto za autem, všichni za jawou, kterou nic nezastaví, na další most. Někdy je to lepší, někdy horší, někdy si most napřed projdeme, někdy ne. Dohromady je těchhle nedůvěryhodně působících konstrukcí na trase sto dvacet. Začínáme jim věřit... nic jiného nám nezbývá.
Ať to sviští...
Most povolil
Duté křup a rána... zadní kolo se propadlo... chvíle ticha, pár nadávek. Lezeme ven jedinými dveřmi, které jdou otevřít. Máme jen dvoje, takže není složité vybrat. Přetížený trabant se propadl mostem. Jedeme v něm tři s hromadou vybavení. Zbytek trámů drží. Pořád jsme si říkali, kdy se to stane. Dolů je to slabých pět metrů, naštěstí jsme pevně zaklínění.
Pod mostem zastavila lodička s indiány. Nevypadají v těch bermudách a teniskách moc exoticky. Tady se vždycky žilo kolem řek, ne kolem silnic. Koukají zdola na naše trčící kolo. Asi vypadáme dost komicky, když vynášíme z mrňavého žlutého auta zapíchnutého v mostě jeho těžký náklad.
Jsme atrakce, jako všude, a jejich pomoc se hodí. V mezinárodní brazilsko-polsko-slovensko-české spolupráci vypáčíme kolo z mostu a jedeme dál. Na další mosty.
Leje, to není dobré...
Obloha se nepříjemně zatáhla, rychle se valící fronta vypadá démonicky, zvedl se vítr. Možná jsme měli bohům pralesa na mostě něco nechat, za pomoc. Teď už je pozdě, z nebe se natáhly provazy deště.
Blesky mlátí kolem nás a proužek cesty se mění v řeku. Díry, do kterých bylo ještě před chvílí vidět, jsou teď všechny stejné, plné vody, zapadáme, tlačíme, vytahujeme se navzájem. Marek na jawě je promáčený durch, ale projede všechno. Auta se utkávají v soutěži o horší offroad. Tohle ještě nikdy žádný trabant neprojel a maluch nejspíš také ne. Zatím jsou síly vyrovnané, byť trabanti jsou na tom na počet zapadnutí lépe. Fiátek bojuje...
Po kolena v bahně
Ryzí postapokalyptično
Na konci třetího dne pršet přestalo. Táboříme uprostřed cesty, kdysi to bývala dvouproudovka s dělicí čárou. Čára zůstala, ale asfalt z obou stran sežrala džungle. Nikdo tu nejezdí, tady klidně můžete vařit čínské polívky uprostřed cesty. Takhle bude vypadat svět bez lidí, ryzí postapokalyptično.
Ráno je zamračeno, ale neprší. Suneme se dál, pořád stejný zelený obzor bez jediné zatáčky, pořád rozbitá silnice. Je to ubíjející a náročné udržet pozornost, když pořád děláte to samé: vyhýbáte se jámám, zrychlujete na kouscích asfaltu, abyste pak brzdili na jeho konci, pořád dokola, občas most. Tedy... skoro pořád, samé mosty.
Náročný terén na BR319
Bez vody a bez benzinu
Dochází nám voda i benzin. Nemáme satelitní navigaci, tak jen odhadujeme vzdálenost podle mapy a našich poznámek. Mapa je v takovém měřítku, že další krok už je globus, poznámky jsou opsané z cizích blogů... Ale podle našich výpočtů všechno vypadá optimisticky. Dokud v protisměru nepotkáme německou výpravu v obřích offroadech. Sebrali nám všechny iluze, do první vesničky, kde by měli mít benzin, je to 280 kilometrů a 79 mostů. To je při naší spotřebě 14 litrů na sto na hraně. Vodu přefiltrujeme z řeky, čínských polévek máme ještě dost, ale benzin bude problém... Máme před sebou ještě téměř polovinu dálnice duchů.
