Výhodný nocleh
Ulánbátar. Vystoupíme z vlaku a hned odmítáme první tři nabídky ubytování. Čekáme na skupinku Italů, se kterými jsem se včera ve vlaku domluvil na společném postupu. Většinu západních turistů si rozeberou naháněči z hotelů, pokud na ně už přímo nečekají s tabulkou se jménem.
Když se záplavě nabídek neubrání ani Italové a my odmítneme nocleh za tři dolary na osobu za noc, nezbývá než se vydat do centra. Hodláme najít hostel se speciální levnou nabídkou pro Čechy. Po dvou hodinách bezvýsledného pátrání naše zavazadla značně těžknou, slunce solidně opaluje, nohy odvyklé pohybu bolí a návštěvy ubytovacích zařízení odhalují ceny vyšší než deset dolarů na osobu.
Zjišťujeme si ještě jednou přibližný kurz mongolské měny, abychom se ujistili, že půl milionu tugriků opravdu není výhodná cena pokoje. Po krátké rozpravě na téma "Proč jsme se neubytovali hned za skvělé tři dolary na osobu" se rozhodujeme vrátit k nádraží, kde jsme už několik hostelů spatřili dřív.
Ubytujeme se v jednom za pět dolarů, shodou okolností je to ten první, který nám nabízeli na nádraží za stejnou cenu i s odvozem. Máme zdarma snídani a protože jsme hladoví, náležitě to využijeme. Pak se konečně vydáváme na průzkum Ulánbátaru.
Bláznivá doprava v centru Ulánbátaru
Manikúra a pedikúra v Mongolsku
UB
V hlavním městě Mongolska, kterému cestovatelé familiárně přezdívají UB, se snoubí komunistický buddhismus s americkým snem. Zaprášené ulice nabízejí mnoho paradoxů. Monumenty oslavující světlejší zítřky v rukou pracujících se prolínají s buddhistickými chrámy, paneláky kopírují ty, co známe z našich sídlišť.
Skleněné mrakodrapy a komplexy jako vyseknuté z Wall Street shlížejí na plstěné jurty. Pastevec ve vyšívané tunice se vede za ruku se zmalovanou dívkou vyfintěnou dle diktátu francouzských módních butiků. Vedle rezavých lad se po silnicích prohánějí nejmodernější modely korejských a japonských automobilek.
Jurta v centru Ulánbátaru
Řidič neustále troubí, přejíždí z pruhu do pruhu a i když jsou některé křižovatky vybavené světelnými přechody, překonat pěšky hlavní ulici se zdá stejným rizikem jako kulka v ruské ruletě. Mongolští řidiči jsou však přes zběsilý způsob jízdy pozorní.
V klášteře Gandan, největší atrakci v UB, si obdivně prohlížíme pozlacenou 26metrovou sochu jednoho z převtělení Buddhy. Komunisté ji pod záminkou kulturní revoluce odstranili, jen aby po 60 letech v roce 1996 mohl dalajláma vysvětit novou skulpturu.
Obcházíme ji ve směru hodinových ručiček, abychom nezneuctili buddhistický kodex. Pravou stranou jsme tedy stále otočení k svatému. Pak vstoupíme do modlitebny. Proplétáme se mezi ostříhanými mnichy, místními i turisty a vzduch je naplněn omamnou vůní tyčinek.
Znenadání se vedle nás spustí povyk. Dva mniši pevně chytnou za ramena neoholeného Mongola v dlouhém kabátě, který se neúspěšně pokouší vytrhnout. V útrobách jeho svršku se objeví fotoaparát jedné z turistek. Zloděje však mniši nepředají policii, pouze jej vyvedou před klášter. Asi pro jeho způsob obživy mají v chudé zemi pochopení.
Gandan. Hlavní ulánbátarský klášter
Ulanbátar 9 020 km- Karakorum (Charchorin) 9 430 km
V pozdním odpoledni dalšího dne opouštíme s osobním řidičem Ulánbátar. Směr čtyři sta kilometrů vzdálené Karakorum, někdejší hlavní město téměř celého známého světa. Okolní krajina je okouzlující.
Kolem nás se rozprostírá suchá step hlazená žlutým sluncem a poušť, kde duny nejsou z písku, ale z trávy a hlíny. Vidíme líně se pasoucí kozy, krávy a malé koně, za nimi se na obzoru rýsuje skupina zvětralých skal. Stačí se jen na chvíli zasnít, přesunout se o osm století zpět a v jejich stínu se objeví Čingischánův tábor.
Velký vůdceČingischán se narodil v roce 1162 v rodině jednoho z mongolských kmenových vůdců. Od dětství se vyznačoval krutostí, ale také neobyčejnou inteligencí a vůdcovskými schopnostmi. Ve věku 27 let byl prohlášen Čingishánem (Pánem světa) a stal se chánem všech mongolských kmenů. Za své sídelní město si zvolil Karakorum. Postupně si podrobil nejen okolní kmeny a Tatary, ale dobyl většinu Číny, Kazachstán a velkou část Byzancie. Zavedl v zemi písmo a efektivní státní správu. Přes krutost, kterou projevoval vůči svým nepřátelům, se konflikty snažil řešit diplomatickou cestou. Poté co oblehl město, nabídl jeho obyvatelům, ať se vzdají. Když odmítli, město nechal nemilosrdně vyplenit. Doboví kronikáři tak zaznamenali strašlivé masakry - 1,6 milionu lidí v Herátu, 1,7 milionu v Nišápůru a 800 tisíc v Bagdádu. Jeho potomkům se podařilo podrobit zbytek Ruska, Střední východ a Indočínu a vytvořili tak největší říši všech dob. |
Našemu řidiči zjevně nevadí, že asfaltové úseky střídají prašné úseky a opakovaně v plné rychlosti nabere některou z jam a výmolů. Jednou dokonce trefím hlavou strop auta a na hlavě mi naskočí boule. Konečně řidič zahne na vedlejší silnici vedoucí k chrámovému komplexu.
Budovy kláštera Erdenedzú
Masakr
Klášter Erdenedzú tvoří asi deset budov obehnaných mohutnou zdí se 108 stúpami. Jako stavební materiál mu posloužili ruiny Karakorumu. Barevné trámové střechy vyřezávají do modravé oblohy prohnuté kontury. Pozlacené homole se matně lesknou v chladnoucím svitu.
Turisté, kteří během dne ruší klid svatého místa, se už vytratili. Skupinka mnichů vyrovnaně roztáčí modlitební zvony, zavírá brány a problémy vnějšího světa jako by se jich ani nedotýkaly. Přitom v Mongolsku kdysi vládli diktátoři, kteří pálili a zavírali kláštery a mnichy posílali na nucené práce, mučili nebo rovnou popravovali. Vyhasly desetitisíce životů. Ani Erdenedzú nezůstal ušetřen. Z 1 500 mnichů žijících v komplexu na začátku 20. století jich zůstaly sotva dva tucty.
Utáboříme se u vnější zdi kláštera. Ve večerní stepi smutně sleduji, jak Honza s Evkou staví stan. Svou polyethylenovou ochranu před divočinou jsem zapomněl v hostelu v Ulánbátaru, naší výpravu na koních budu muset zvládnout bez přístřešku.
Jurta sloužící jako obchod se suvenýry v Erdenedzú
Na prostranství za klášterní zdí dříve byly budovy
Proradný Jack
Na úskalí bivakování mě upozorní smečka divokých psů, co krouží jen pár metrů od tábořiště. Jde z nich strach. Měří si mě s chtivostí šelem větřících kořist. V duchu si sumíruji své dřívější poznatky o vzteklině. Dodám si odvahy a výhrůžně na psy zahulákám. Kupodivu utečou.
Pak se staženými kalhotami obejdu velký kruh, rozprostřu si karimatku a nervózně se přikryji neforemným péřovým spacákem, který jako svatební dar kdysi před třiceti lety dostali mí rodiče. Pod hvězdnou oblohu prostou světelného smogu usínám. Malinko mě uklidňuje vědomí, že jsem si po vzoru knih Jacka Londona označkoval své teritorium. Doufám, že to budou respektovat i místní psi.
ErdenedzúKlášter leží asi 2 km od městečka Karakorum (Charchorin). Někdejší město bylo založeno na podnět Čingischána v roce 1220 a stalo se politickým, kulturním, obchodním a hospodářským centrem jeho říše. Slavnou Čingischánovu epochu připomínají v Karakorumu už jen ruiny a dvě žulové želvy.
Želvy měly i kultovní význam. V jejich krunýři byly vytesány posvátné texty a výjevy ze života slavných a uznávaných bojovníků. |
Ta první se nachází přímo u klášterních zdí, druhá pak na jednom kopečku nedaleko kláštera. V krunýři želv je vytesán čtvercový otvor, který údajně sloužil jako základna pro zasazení nosné podpěry palácové jurty. Dnes se do něj vkládají obětní kamínky.Probudí mě déšť. Schovám hlavu do spacáku, snažím se usnout, ale zaslechnu capání tlapek a zaštěkání. Kvapně se rozhlížím. Blíží se obrovský černý pes umíchaný ulicí. Jeho rozměry a ostré bílé zuby mě nenechají na pochybách, že z jakékoliv konfrontace sil odejdu poražen.
Zacílí mě očima, vyrazí, a pak mé lože těsně mine. Zastaví se u rohu stanu, zvedne zadní tlapku a nažloutlou tekutinou si jasně vymezí své teritorium. Pak zaštěká a zmizí někde ve stepi za klášterem.
Na východě svítá.
