Už se s tím kopcem peru půl hodiny a ještě jednou tak dlouho to bude pokračovat. Je to dnes už druhé podobné stoupání, a tak si troufnu odhadnout, jak dlouho se ještě budu sunout vzhůru.
Nohy si našly svůj rytmus, také tep se ustálil. Drží se na 170 úderech za minutu, což jsem jako nováček se sporttesterem ještě včera považoval za extrém, jemuž bych se chtěl pokud možno vyhýbat, ale teď mě spolehlivě drží v nasazeném tempu. Síly zůstávají, ale hlásí se záda a sedlo mi začíná být tvrdé.
Pomáhá mi, když pustím závod z hlavy, setrvačností šlapu a myšlenky nechám plynout někam pryč. V duchu už na trati dávám dohromady tuto reportáž a na strasti zapomínám.
Předsevzal jsem si, že nebudu psát o utrpení z dlouhého závodu. Jednak jsem si z nabídky 26-53-108-209 kilometrů vybral tu druhou nejlehčí trať, a pak, kdo je na nářky zvědavý, že?
Salzkammergut Trophy je považována za jeden z nejtěžších bikových maratonů, ale to především díky hlavnímu závodu, kde cyklisté na dvou stech kilometrech nastoupají přes sedm tisíc metrů.
Já mám na padesátce vyšplhat "jen" necelých 1 700 metrů. Stejné převýšení má i můj oblíbený Malevil Cup, ale závod v Lužických horách je o deset kilometrů delší a výška se rozdrobí do většího počtu výjezdů.
V Alpách vám k nastoupání výšky přesahující nejvyšší českou horu stačí dva kopce. Takový závod pak na první pohled vypadá docela jednoduše: nahoru, dolů, pak ještě jednou a jste v cíli. Přesně tak hovořil profil sobotní padesátky v okolí Dachsteinu.
První kopec jsem jel padesát minut, ten druhý šacuji na hodinu. Z 580 metrů osm kiláků stoupám až do výšky 1 230 metrů.
Dravci nám dávno ujeli a už za chvíli půjdou o nějakých dvacet kilometrů dále do finiše o medaile. Já jsem zůstal mezi svými. Máme pěkné dresy, drahá kola, ale závodníci nejsme.
Pár lidí už jde pěšky a za každou zatáčkou sesedají další. To očekávání, že za ohybem už kopec skončí, je příliš silné, a srážka s opačnou realitou shazuje ze sedla jak divoký kůň při rodeu.
Já držím tempo, jedu si svou, ale "chodce" míjím jen pozvolna. Začínám věřit na detaily, zamykám odpružení přední vidlice, aby ani zlomek sil nešel nazmar, a poctivě podle rad zkušených doplňuji výživu. Vezu jen třináctikilový stroj, Kellys Bike mně na závod vybavil svým špičkovým kolem Marathon Toxic.
Druhé stoupání vede tichou krajinou, šotolinová cesta se vine po srázu nad údolím potoka, kde jsou cyklisté sami se svým trápením. To první výjezd byl mnohem živější, jelo se po asfaltu mezi horskými chatami a trať obklopovali diváci jako na Tour de France.
Chataři a návštěvníci hor seděli na kempingových židličkách, zvonili kravskými zvonci, troubili a povzbuzovali bikery, kteří zde krátce po startu ještě tvořili nekončící patnáctisethlavý konvoj.
"Olé! ole, ole, olé! We are the Champs! We are the Champs!" Mezi kopci se vinul známý chorál a já jsem si lámal hlavu, kdo ho asi bude mít na svědomí. Překvapila mě paní v babičkovském věku. Držela v ruce amplion a z něj křičela krátká odrhovačka pořád a pořád dokola.
Dalším povoleným dopingem vedle náruživých fanoušků je úchvatná alpská scenérie. Čím jsme výše, tím hezčí výhledy se nabízejí. Všiml jsem si dokonce závodníka, který zastavil, aby si mohl skalní masiv vystupující z prstence sněhobílých mraků vyfotit.
Padesátikilometrovému závodu přeje štěstí. Ranní hustý déšť, do kterého vyjeli stovkaři i dvoustovkaři, půl hodiny před naším startem ustal a znovu začalo pršet, až když většina jezdců byla v cíli.
To ale předbíhám, zatím jsem v zatraceně dlouhém druhém kopci.
Na půjčeném kole nemám tachometr, a tak se orientuji jen podle velmi zjednodušeného výškového profilu, který jsem si se startovním číslem přidělal na řídítka.
Přijíždím na občerstvovačku, sahám po banánu a ptám se: "Už jsme na vrcholu?"
Ještě ne, dozvím se.
Tři týdny před rakouským dobrodružstvím jsem se na kole pořádně potloukl a naražené zápěstí mi pak ještě čtrnáct dní zdobila sádra. Teď mám na pravačce místo rukavice neoprenovou bandáž a snažím se bolest ignorovat. Ve stoupání to je snadné, horší jsou sjezdy. Ukazuje se, že víc mě dokáže potrápit dlouhý pozvolný sešup po kamenité, avšak celkem bezpečné cestě. Soupeři jedou na plný plyn, já cítím každý výmol.
Naopak černou sjezdovku, která přišla místo odměny po prvním velkém výjezdu, jsem kupodivu zvládl. Snad pomohl stoupající adrenalin, možná vysoká koncentrace, ale bolest jsem neregistroval. Všichni kolem sesedli, ale já si věřil a pomalu kličkoval mezi šutry.
Vyšlo to! Usmál jsem se a trochu ješitně se ohlédl po divácích. Nic. Sledovali soupeře, kteří vlekli kola přes kameny, a mě nechali s mým soukromým úspěchem samotného.
O to větší radost mám z podpory pod nejvyšším vrcholkem závodu na konci hodinového stoupání: "Výborně Jardo!!!" Česká divačka si přečetla jmenovku na startovním čísle a vehnala mi slzy do očí.
Jsem na vršku a před sebou mám už prakticky jen samé sjezdy. V rozbahněné lesní stráni nedokážu zopakovat úspěch z černé sjezdovky a kolo rvu i přes kořeny pěšky.
Cíl už se teď blíží úplně jiným tempem než při výjezdech. Těším se na Ewige Wand, cestu vytesanou do skály nad Bad Goisernem. Je to symbol závodu, ale v tuto chvíli hlavně místo, ze kterého už je závěrečný finiš takřka na dosah ruky.
Stopky mi ukazují, že se pomalu blíží konec čtvrté hodiny na trati a tím i má soukromá meta. Bez možnosti objektivně posoudit své šance jsem si podle skromných zkušeností z minulých maratonů naplánoval, že bych se dnes mohl vejít do čtyř hodin.
Teď mám díky tomu o zábavu postaráno a finišuji jako pomatený.
Na dohled nemám žádné soupeře před sebou ani za sebou. Jen stopky na řídítkách.
Bohužel kolem trati není kilometráž, sám nemám tachometr, a tak přesně nevím, kolik mi zbývá.
Nastupuji naslepo. Skáču přes kořeny, v poslední technické pasáži trochu zariskuji a už jedu uličkami města. Slyším hlasatele, a tak jdu ze sedla; cíl musí být blízko.
Diváci sledují bláznivého finišmana bez soupeřů, projíždím cílovou branou a vidím pořadatele, jak naznačuje: brzdi, brzdi.
Rád poslechnu, jsem v cíli. Čas 3:55:53,99 stačí na 721. místo, ale já se cítím, jako by těch sedm set dvacet závodníků přede mnou nebylo, svůj závod jsem vyhrál.
