„Tak krátké minisukně a tak hluboké dekolty jako tady jsem hodně dlouho neviděl,“ řekl mi před lety v Teheránu jeden český obchodník, když popisoval soukromé večírky v íránské metropoli, které byly i za Chomejního časů proslulé svou relativní nevázaností.
Procházka ulicemi města stačila k tomu, aby člověk pochopil, co se asi děje za zavřenými dveřmi. Kráčely tam sebevědomé mladé ženy, výrazně nalíčené a s křiklavou růží na rtech. Vypadalo to, jako by každá spotřebovala půlku rtěnky.
Některé měly úzký kabát jen do půli lýtek. Ladně jim hladil křivku boků a stehen. Všechny měly na hlavách šátek - skoro jako uniformu, jenže byl posunutý hodně dozadu. Pod ním byly vidět moderní účesy a často i blonďaté nebo melírované vlasy.
Ty dívky byly nádherné. A velmi odvážné. Mohla je za to sebrat policie, před lety by mohly být zbičovány.
Podle norem zavedených v Íránu po islámské revoluci v roce 1979 by měla být žena i v nejhorších vedrech zahalena tak, aby nebyly vidět vlasy, zápěstí ani krk. Kabát má být velmi volný, aby skrýval tvar těla. Pokud žena používá kosmetiku, nesmí být malování patrné.
Dívky na teheránských ulicích s provokativním klidem překračovaly každý z těchto zákazů.
To, jak právě vypadají mladé Íránky - zda mají šátky až v týlu či naopak hluboko v čele, sledují s napětím zahraniční diplomaté. Podle vzhledu se pozná, která frakce má v zemi právě vrch. Když nejsou vidět vlasy, vedou skalní fundamentalisté, když jsou vidět, převládají zrovna „umírnění“.
Chci vypadat jako Beckham
Takhle Írán neznáme. Pro většinu lidí jeho obraz splynul s vousatými tvářemi ajatolláhů s vážnýma očima. Írán, to je pro nás chlad, náboženské zanícení a tváře bez úsměvů. V poslední době také hovory o atomové bombě.
Za tímto závojem se však skrývá jiný, mnohem barvitější svět. Závoj trochu připomíná šeď socialistické éry u nás, pod níž se lidé snažili žít o něco normálněji.
Nechoďte ven v krátkých rukávech, poradili kdysi v Íránu, protože jsou oficiálně nepřijatelné. A nechoďte na veřejnost v kravatě, protože jsou zakázané jako symbol „západní dekadence“. Totéž radí návštěvníkům dosud. Jenže když vyjdou v krátkých rukávech a kravatě třeba na největší teheránský Velký bazar, prý největší na Středním východě, lidé se na ně usmívají a nikdo se netváří nepřátelsky. Může se přihodit i to, že vás prodavač pozve do obchodu, diskrétně se rozhlédne jako Hans Kloss vybírající mrtvou a pak otevře tajnou skrýš ve zdi. Visí tam kravaty. Protistátní artikl.
Kravata a růž věští změnu v Íránu. Říkalo se to před deseti i více roky. Jenže se to říká dodnes. Čekala se „íránská perestrojka“ i „teheránské jaro“, ale dnes je situace úplně stejná jako tehdy. Občas ženy nosí úzké kabáty a dávají na odiv své účesy, občas je naopak vystraší policie, provede razie v nákupních centrech a stovky žen dočasně pozavírá. Lidé, kteří letos Írán navštívili, vyprávějí, jak se věci rychle mění, ale zdálky a v čase Írán vypadá jako doklad francouzského přísloví „čím více se to mění, tím je to stále více stejné“.
Je to zvláštní země. V letech války se Saddámem Husajnem tady věšeli jednotkám chlapců na krk plastové klíče od ráje a posílali je na smrt do minových polí a bubnové palby. Tehdy stejně jako teď hovoří o Americe jako o „Velkém satanovi“, ale propadli americkým filmům na videokazetách a také cheeseburgerům a pizzám tak, že země začíná bojovat s dětskou obezitou.
Čtyřicátníci se cítí jako ztracená generace, protože jim islámská revoluce sebrala jejich nejlepší léta. Zažili debaty, zda smí být opět zaveden prodej kondomů a zda ženy mohou jezdit na bicyklu.
A pak je tady samozřejmě oblečení. „Přirozeně bychom si měli vážit svých národních kořenů,“ vyjádřil podle agentury AFP jeden mladý Íránec v tamní televizi svůj názor. „Já osobně bych ale prostě rád vypadal jako David Beckham.“
Nebuďme hluší k sexu
Írán v něčem připomíná naši totalitu. Lidé už prokoukli, nebaví je to a myslí si něco úplně jiného, než co hlásají ti nahoře. Ale když se pořádá protiamerická demonstrace, přijde jich dost. Ti skalní stále s gustem pálí americké vlajky. Ti druzí - a těch je většina - si předávají pašované videokazety s americkými filmy a zajímají se, kde sehnat džínsy.
Nynější Írán připomíná někdejší perestrojku. Pořád se čeká, že už to rupne, ale ono nic. Už to trvá roky.
Režim v Íránu je jako ledovec. Roztéká se, je viditelně mokrý, ale když se na něj podíváte, vlastně vůbec nic neubylo. Ani to tam nevypadá jako v klasické „říši zla“, jak Írán nazval americký prezident George Bush podle vzoru Ronalda Reagana, jenž tak kdysi označil Sovětský svaz. Totalita východního bloku a íránská jsou v mnohém jiné.
Na rozdíl od našich představ tam bývají bojovné volby a probíhají nečekaně otevřené diskuse, které však končí u mantinelu, jímž je nezpochybnitelnost režimu. Jako u nás fungoval „demokratický centralismus“, tak Írán má svůj „demokratický fundamentalismus“.
Tón novinových článků by překvapil ty, kdo by čekali četbu „tisku s náhubkem“. Ale kapky z ledovce okapávají každý den. V horách nad Teheránem sice stále existují oddělené sjezdovky pro obě pohlaví, muži a ženy se bez oddacího listu oficiálně nesmějí držet na veřejnosti za ruce, ale atmosféra se přece jen změnila.
Vítězství islámské revoluce v roce 1979, které změnilo morálku Íránců, kromě jiného zahalilo ženy od temene hlavy k patám. Zbavilo je ženskosti tak dokonale, že v zemi lyrických básníků a lidí milujících tradičně krásu i smyslnost musel po Chomejního smrti existenci sexu národu připomenout sám prezident země. „Věřili jsme, že je dobré, když potlačíme sami sebe, překonáme nenaplněné city a zůstaneme hluší ke svým sexuálním choutkám. Ale to není správné. Je to špatné,“ řekl.
Velký satane, mám tě rád
Dalo by se tím říci, že jen posvětil to, co pro většinu lidí nikdy nepřestalo být normální. V dobách, kdy ajatolláhové dštili hrom a síru na Spojené státy, narazil jsem na taxikáře, který měl za sebou tříměsíční kurz, samozřejmě v dobách, než byl svržen šáh. „Co byste dělal, kdyby se tady zase objevil Velký satan?“ směřovala k němu otázka. Onen muž přibrzdil, otočil se s rozzářenýma očima k zákazníkovi a teskně zvolal: „Aj, welcome, Great Satan! I love you!“ Buď vítán, Velký satane! Mám tě rád!
Mladší lidé, jichž je většina, mají jiné starosti, než by si duchovenstvo představovalo. Zajímá je mobilní telefon, motorka, večírky, kde se dívky objevují v oblečení ze západních butiků. Sledují pašované pornokazety i americké filmy, čtou Güntera Grasse. Nechodí do mešity jako jejich rodiče a kašlou na politiku. Jak napsal britský The Guardian, snaží se najít si práci, stojí fronty na víza a frustruje je teokracie, kterou ve svém státě zdědili. Frustrace občas vybuchne v pouličních protestech a tím to končí. „Byla to zbytečná revoluce,“ citoval britský list mladíka Sohrába, „nepřinesla lidu nic než škodu.“
Íránci mají ještě jeden problém. Osm let věřili, že je „reformní“ prezident Chatámí, jejich Gorbačov, někam posune. Nestalo se však vůbec nic a výsledkem je apatie. Loni si Íránci v jejím důsledku zvolili překvapivě prezidenta Ahmadínežáda a teď mají na krku strkanici s Velkým satanem.
Ale život jde dál. Pro cizince, jejichž pohled na Írán utváří občasné televizní záběry vousatých ajatolláhů nebo bizarní šoty policistek slaňujících v černých šátcích a volných, dlouhých šatech po cvičné zdi, může být plný překvapení.
Co myslíte, že udělá bohatší Íránka, kdyby chtěla větší prsa nebo liposukci, ale bojí se božího hněvu? Sedne k počítači a zeptá se velkého ajatolláha z posvátného města Komm. Umírněný Júsef Saníí zřídil webovou stránku pro všechny pochybující. A jak zní odpověď? Oba zákroky lze doporučit, jestliže není v sázce zdraví dotyčného. Adresu si měsíčně prohlédne několik desítek tisíc lidí. Kdo by to byl do toho podivného Íránu řekl.
