Z Pheriche do Lobuche: kamera se jen nesla

Dnes ráno mě probudilo sluníčko už v šest ráno. Tak krásný pohled na ty zasněžené štíty šesti- a osmitisícovek mně Himálaje ještě nepřipravily. Hurá pro kameru a natočit tu krásu. Nevím, jak dlouho to vydrží, a tak se snažím i přes ještě zalepené oči zachytit, co se dá. A udělal jsem dobře, protože už po snídani se snesla mlha a do večera nezmizla ... potvora.

Z Pheriche (4200m) vyrážíme v osm hodin a čeká nás zatím největší převýšení - 800 metrů.

První část cesty do Dughly jsme znali už z minulého dne, ale i tak jsem funěl. Pro člověka, který ještě neměl tu čest pohybovat se ve výškách vyšších, než jsou nejvyšší vrcholky v Evropě, jsou ty hory nepředstavitelně vysoké.

Po krátké zastávce na nepálský čaj v Dughle pokračujeme ve stoupání po kamenité moréně.

Počasí se rychle kazí a během pár okamžiků je vše zahalené v mlze. Takové dny si jako kameraman vůbec neužívám. Do kopce funím s těžkou kamerou na zádech a ani ji nemohu kvůli dešti vytáhnout.

Čaj nad zlato
Když konečně dorazíme do Lobuche (4928m), myslím jen na jediné - na horký čaj a místní hustou polévku Sherpa Stew.

Ráno ale opět zapomínám na všechny pochmurné myšlenky - je nové ráno a vypadá to, že sluníčko vydrží a už konečně se nám odkryje Everest.

Určitě se o něj s vámi podělím.

Napsáno 17. září 2003