Trávíme druhý den ve vesnici Muang Khoua na severu Laosu. Ubytování je levné a čisté. Přímo u hotýlku vede ohromný houpací most, ze kterého je úchvatný pohled do hlubokého údolí s čistou proudící řekou a na kopce a skály, ponořené po ránu do bílé mlhy.
Čeká nás dvoudenní túra s průvodcem Kam Onem do hor, kde téměř odříznuti od světa žijí lidé v takzvaných minoritních vesničkách. Ráno nás jako vždy probouzí kohoutí kokrhání znějící ze všech stran. Mám pocit, že nejrozšířenější asijské zvíře je právě kohout.
Je ještě brzy, a tak si za přihlížení malých Asiatů vaříme na lavici u hotýlku čaj. Děti si zvědavě prohlížejí nás a náš vařič. Za tu dobu strávenou v Asii jsem si už zvykla, že nás neustále někdo pozoruje. Nijak zvlášť mi to nevadí, snažím se pohledy oplácet úsměvem.
Před devátou hodinou přichází dle domluvy Kam On a tak můžeme vyrazit na výlet. Jdeme směrem k "náměstíčku" s trhem, kde máme počkat na odvoz k začátku naší pěší trasy.
Čekáme asi čtyřicet minut a hurá – můžeme jet. Zdejší silnice je natolik děravá, že průměrná rychlost nedosahuje více než 30 km/hodinu. I na to už jsme si zvykli: rychlost a spěch tu zkrátka neznají. Po hodině jízdy vystupujeme.
Kuřátko i s kostičkami a hlavičkou!
Ještě jsme neušli ani deset metrů a už se jdeme posilnit. Kam On nás chce asi řádně vykrmit, abychom chůzi dobře zvládli. Na stůl v hospůdce nám přináší ryby, opečená kuřecí stehna, samozřejmě rýži a jako překvapení mistra Kam Ona - asi šest centimetrů velké upečené ptáčky. Tak jak je Pán Bůh stvořil: s drápky, křídly i zobáčkem. Ještě, že nedonesl červy, pomyslela jsem si v duchu.
Kam On nás pobízí k jídlu a my se nenecháme dlouho přemlouvat. Pochutnávám si na kuřeti. Když odložím dokonale ohlodané kosti, pohlédne na mě Kam On s údivem a ptá se: "Ty už nebudeš?" Říkám, že ne. Kam On bez ostychu sáhne po "mých" kostech a s chutí je po mě dojí. Inu, ani kůstka nazmar.
Nyní přicházejí na řadu ptáčci. Já, lehce znechucena nad ubohými ptáčaty, odmítám. Kam On po mě vrhne pohled, jako že nevím, co je dobré, ale dál už mě naštěstí nepřemlouvá.
|
O Laosu jsme už napsali: |
|
Také sloni musí do školy |
|
V navenek ospalém Laosu to začíná jiskřit |
|
Informace o Laosu najdete ZDE. |
Luděk, jelikož musí všechno vyzkoušet, slupne ptáčka jako oplatku. "Chruuup," slyším zřetelně jak hlavička praskla. Je mi z toho nějak divně, ale alespoň někdo udělal našemu laoskému příteli radost, myslím si.
Řádně nasyceni konečně vyrážíme. Je okolo jedenácté hodiny, takže už se bohužel stačilo dostatečně oteplit. Věrně následujeme našeho průvodce.
Brodíme řeku, vcházíme do hustého porostu a pak už jen stoupáme do kopce. Vzduch je vlhký a teplý. Kopec hodně, hodně strmý. S batohy na zádech se potíme tak, že z nás doslova pot stéká proudem. Milosrdný Kam On zastaví, chce abychom si odpočinuli. Zapálí si cigaretu a vypráví nám o zdejším životě.
Kopec mi připadá stále strmější a strmější. Velké horko a vlhko nám cestu nijak neusnadňuje, ale Kam On je naštěstí vášnivý kuřák a přestávky dělá dost často.
V pohádkové vesničce
Asi po čtyřech hodinách náročného stoupání jsme u cíle. Vidíme před sebou vesničku, skoro pohádkovou. Celá je ohraničena jednoduchým plotem, to aby hospodářská zvířata jako čínská prasata, bahenní buvoli a drůbež nemohli na "náves". Zvířata mají tedy svá teritoria za plotem a vesnice je pro ně tabu.
Vcházíme do vesničky plné jednoduchých a prostých chýší, které jsou postaveny ze všeho, co okolní příroda nabízí. Dřevo, bambus, listy banánovníku, lijány a podobně. Jsou naprosto obyčejné, ale krásné.
Po chvíli míjíme místní dřevěnou školu. Vidíme, že děti i paní učitelka jsou v učebně. Děti nás ovšem velmi rychle zaregistrují a houfem vybíhají ven, aby si nás mohli dobře prohlédnout. Následují nás po zbytek cesty do středu vesnice. Paní učitelka pro dnešek ve škole osaměla, ale myslím, že to dětem odpustí.
2. část reportáže "Laos: bobr k večeři, po jídle opium" zveřejníme 14. listopadu
 Laos - vesnice Muang Khoua na severu země |
