Kavkazský Elbrus: obří krajková podprsenka

Elbrus! 5600 metrů vysoká hora vévodící masivu Centrálního Kavkazu. Bájné místo, kde podle pověstí sídlí obr s železnou palicí a každého, kdo se pokusí vylézt nahoru, rozmázne na placku. Tato z dálky impozantní hora má dva vrcholy (vyšší východní a nižší západní) a celoroční sněhovou čepici. Z dálky tak připomíná obří krajkovou podprsenku.

Stojíme u spodní stanice lanovky v Azau. Všude kolem jsou rozloženy stánky, kde bábušky prodávají pletené svetry, šály, čepice, široké vlněné klobouky a další věci. Je neděle, a tak z parkoviště k lanovce proudí skupinky převážně ruských návštěvníků - muži v šortkách, ženy v šatičkách a lodičkách.

Občas se nachomýtne lyžař, snowboardista nebo horolezec. Větší výpravy vysokohorských turistů  rovněž nejsou výjimkou - ve zdejší dolině bývají ubytováni Američané, Angličané, občas Němci. Nasvědčují tomu i ceny v blízkém Terskolu. Spát zde mimo kemp se nedoporučuje.

Beraní šlachy - zdroj síly
Okolí Elbrusu se pomalu, ale jistě stává turistickou oblastí. Po týdenním aklimatizačním treku z Věrchního Baksanu do doliny Irik se celá naše desetičlenná expedice vrhá na stánky s občerstvením.

Kavkaz je přece jen pustina a některé výdobytky civilizace přijdou vhod - například šašlik, beraní maso ve formě špízů. Ani jediná beraní šlacha nezůstane nazbyt. Dle Alešovy teorie totiž může nahoře v 5600 metrech přesně ta jedna šlacha chybět.

Vláďa, který chtěl ještě včera šlapat do stanice Mir (3500 m) pěšky, si to po několika pivech rozmyslel. Nebudeme "socky" a zaplatíme 160 rublů za lanovku. Lístek je zpáteční a platí na obě etáže.

V mezistanici prodávají ještě chičiny (plněné placky), ale ty už si dát nestihneme, protože poslední lanovka jede ve čtyři hodiny. Kabinka směřující dolů veze polooblečené dámy v minisukních. Kabinka jedoucí vzhůru na Mir veze už jen nás.

Nahoře je chladno. Využijeme ještě služeb poněkud chatrné sedačky za 40 rublů, která nás vyveze do výšky 3700 m na Karabači. Tady stojí mezi sněhem a kamením obří buňky ve tvaru válce, kde je ubytovaná ruská lyžařská reprezentace. Trvalá sněhová pokrývka se táhne až ke stanici Mir, jen občas vynechá nějaké pásy lávové suti.

V suti jsou vyhrabána místa  na stany, a tak některá zabíráme a vaříme večeři. Pro vodu se musí k prameni, který vyvěrá  uprostřed sněhu a ledu. Se slunečními brýlemi na očích vzhlížejí Kajman a Vláďa k vrcholu, zčásti zahalenému v mracích: "Je  tam! Teď je vidět západní vrchol Frajera!" Elbrus dostal přezdívku "Frajer".

Směr Pastuchovy skály
Vstáváme pozdě, protože cesta stejně nebude dlouhá - máme v plánu dojít k chatě Prijut do 4200 metrů a tam spát. Vzhledem k tomu, že strávíme na Prijutu skoro celý den a celou noc, měli bychom se dobře aklimatizovat a potom pokračovat bez větších nesnází na Pastuchovy skály (4800 m).

Když vycházíme, je mlha a z nebe padá cosi mezi sněhem a deštěm. Sníh pod našima nohama je rozbředlý a mokrý. Sem tam se z mlhy vynoří postava nebo celá výprava. Alpinisté zde proudí v obou směrech, až to ve mně evokuje představu Václavského náměstí. Občas kolem prosviští snowboardista.

Zabodávám své teleskopické hole rytmicky do bílé kaše a postupuji vpřed. Těch 25 kilogramů na zádech se přece jen pronese, zvláště když přes batoh co chvíli stahujete nebo natahujete pláštěnku.

Zhruba po třech hodinách přicházíme k chatě Prijut, která stojí o 50 metrů níže než ta původní, vyhořelá. Hledáme místa na stany a podaří se nám zabrat pět opravdu dobrých. Jsou tu rovněž pásy lávové suti jako na Karabači a jen se hemží lidmi. Hned pod námi se usídlila početná polská výprava, ti nad námi vypadají na Němce.

Zbytek dne není co dělat, a tak vaříme, jíme a hrajeme karty. Okolí Prijutu nese známky stálé lidské přítomnosti, takže kvůli jistému znečištění není radno pohybovat se v sandálech ani v těsné blízkosti stanu.

Počasí se mění každou hodinu, a tak je střídavě horko, slunečno a hned zase lezavá zima. Odpočíváme. Zatím nikomu není zle, pokud nepočítáme občasné bolesti hlavy - nejlépe na to pomáhá paralen (nebo aspirin) a taky je potřeba hodně pít, 3 litry tekutin denně jsou minimum. Jak říká Martin: "Kdo nemočí jako koroptev, je dehydrovaný."

Naštěstí i na Prijutu je ještě možné nabrat tekoucí vodu a tím odpadá rozehřívání sněhu na vařiči. Zítra na Pastuchových skalách už to tak jednoduché nebude. Debatujeme o zítřku. Pokud bude špatné počasí, můžeme tu setrvat ještě jednu noc. Každopádně je  rozhodnuto, že nahoru nás půjde pouze devět. Helena měla už cestou sem potíže a výstup do výšky 4800 metrů by nezvládla. Zůstane tady v dřevěném srubu u chaty a Honza půjde nahoru bez ní.

(Pokračování reportáže o výstupu na Elbrus příště.)

Kavkazská hora Prijut (4200 m.n.m)

Vrcholové foto autorky článku z hory Elbrus

Azau, dolní stanice lanovky

Západní vrchol Elbrusu