Na jih směrem do Ghadamesu jsem se vydal hned poránu. Cesta byla perfektní, rovná, byl dobře udělaný asfalt a jen nápisy kolem silnic a směrovky mě připomínaly, že jsem někde ve vzdáleném kraji daleko od domova.
Kochal jsem se krásnou písečnou krajinou a jen občas jsem potkal auto nebo kamion, který mě zdravil už z dálky.
"Česko je spřátelená země Libye"
Na každé křižovatce (asi po 70 kilometrech) měli policisti svoji základnu a kontrolovali pas a ukazovali správný směr. Často jsem se u nich zdržel a popili jsme spolu čaj nebo se najedli datlí.
Vždy se mě ptali, odkud jsem a já jim říkal buď Slovenija nebo občas z Čiki, což znamenalo z Čech. Naštěstí obě země patřily k přátelům Libye, jak mě ujistili. Nedovolil jsem si kazit jim iluze.
"Maja" znamená vodu
Jel jsem přes nádherné pohoří, kde se pode mnou prostíraly nádherné oázy a mezi nimi velbloudi. Často jsem zastavoval a fotil. Zároveň také doplňoval vodu do rozpáleného těla. Skoro vždy se u mně zastavilo auto a lidé se mě ptali, zda-li mám vodu. Sice v arabštině, ale bylo mi rychle jasné, že slovo MAJA znamená vodu a ta byla v těchto krajích důležitější než cokoliv jiného.
Přibližně po 200 kilometrech jsem narazil na menší oázu s několika domky a benzinovou pumpou. Naplnil jsem nádrž 35 litry benzinu a do náhradního kanystru pro jistou dalších 10 litrů.
Platit jsem šel s nebývalou radostí. Věděl jsem totiž, že mě to nebude stát více než 2 a půl dolaru. V Libyi kilometry utíkaly velice rychle a já mohl jet občas i 170 kilometrů v hodině. Bylo příšerné vedro, i když slunce pomalu zapadalo. Znamenalo to, že budu muset zastavit v první vesnici, kterou potkám. Vzdálenosti v Libyi bývají obrovské. Klidně i 400-600 kmilometrů od jedné oázy do druhé.
Nocování u domorodců
V takovýchto oázách jsem většinou vyměnil vodu za čerstvou, tankoval a seznamoval se s lidmi. Tento rituál byl hodně důležitý - potřeboval jsem si místní trochu "oťukat", než jsem vybral člověka, u kterého přespím. A tak jsem to udělal i tady před Ghadamesem.
Potkal jsem mladé lidi, kteří mi hned nabídli nocleh. Často tu nebyly žádné hotely, ale i kdyby byly, tak jsem skoro vždy bránil v nich spát. Udělali mi večeři, seznámili mě s ostatními členy rodiny a pozdě do noci jsme si povídali. Tedy alespoň se o to snažili - Libyjci totiž neuměli anglicky. Pomáhal jsem si arabsko-českým slovníkem.
Byli nadšenci libyjského vůdce Kaddáfího. Tak oddaní, že měli jeho fotku v peněžence, ba i dokonce fotku uprostřed náramkových hodinek. "Gadhafi is the BEST" tvrdili neustále, a já jednou : "NOT the BEST". Podívali se na mně strašně divně. "The best in the WORLD", dodal jsem ihned. Začali mě objímat a tleskat. Jelikož uměli anglicky opravdu snad jen to, tak jsme po zbytek večera opakovali tuto větu a smáli se až do rána.
Trochu mi možná vadil jeden z nich, kterému jsem slíbil české maskáče a pak mě hladil celý večer po nohou. Nemyslel tím nic, tak se naznačuje jen pravé kamarádství a často jsem viděl, že se dva kámoši drží za ruce na ulici.
Hlazení po břiše Arabové rozumějí
Ghadames je zajímavé město v poušti, jen s několika hotely. Necelé dva kilometry odsud je hranice Alžírska, proto i policejní kontroly byly častější. Po prohlídce města jsem si opět doplnil nádrže z palivem, vodu a také jsem se pořádně najedl v jedné z mnoha restaurací.
Objednávání jídla, to je opět kapitola sama pro sebe. Tu praktikuji na všech svých cestách stejně. Naučil jsem se to v Iránu a Pákistánu. Prostě pozdravím "Salam Alejkum" vstoupím, a pohladím se po břiše, jako že mám hlad.
Ukazovat z ruky do pusy nemá cenu, protože to nechápou. Začnou nabízet co mají, já tomu stejně nerozumím, pokrčím rameny, naznačím očima jestli můžu do kuchyně a tam jim prostě všechno prozkoumám, domluvím se na ceně a čekám na opravdu všude výtečné jídlo.
Tankování v Ghaně: Tankovat, netankovat? Lepší stejně není! |
Stroj značky BMW 1100 GS, který odpočívá v africké duně. |
Děti v Nigérii okupují naši motorku i moji přítelkyni Irenku |
Velbloudi ve městě Agulemin a Igor Brezovar na motorce |
Vesnice v Burkina Faso |
Libyjec |