Na našich asijských cestách nám před čtyřmi lety posloužila naše stará zničená YAMAHA SUPER TENERE, na které jsme ujeli asi 20 tisíc kilometrů.
Zdokonalování motorky
Letos jsem měl ale úplně nového koně. V dubnu jsem zajel do firmy AU-TEC a už za týden jsem sedlal zbrusu novy černý BMW 1100 GS. Věděl jsem, že pro moje motoavantýry ale zdaleka nestačí.
Proto jsem objednal hodně doplňků, jako třeba 2 x 45 l hliníkové kufry, padací rám, prvky, které zesílí motorku v místech, kde je nejvíce namáhaná. Dále byla potřeba dvojitá světla, ochrana rukojeti, vyšší větrový štít, kompresor na nafoukání gum zabudovaný pod nádrží, ale především velká 45 litrová nádrž. Celkem mě to vyšlo na více než 30 procent ceny celého motocyklu.
|
Náš plán byl jasný: na jih přes Itálii do Tunisu, Libye, Egyptu, Jordánska a Sýrie přes Turecko do Řecka a jestli budou víza, tak zvládneme i zpáteční cestu přes Balkán a do mého rodného Slovinska. |
Kluci ze zámečnické dílny v Karlíně mi zesílili zadní část motorky z profilovaných trubek a po obou stranách nádrže vyrobili dva nosiče na desetilitrové kanystry na benzín a na vodu.
Po zásahu zámečníků byla má dokonalá motorka připravená na cestu dlouhou 18 tisíc kilometrů.
Tak tohle všechno teda neodvezu!
Po usilovném balení jsem se najednou zalekl množství věcí, které se mi na tu motorku podařilo naložit. Motorka s výbavou, plnou nádrží a kanystry vážila 440 kg. Měl jsem obavu, jak to všechno uřídím.
Na to přijde ještě moje devadesátikilová maličkost s výbavou a po měsíci ještě Irena se svými sedmdesáti kily také s výbavou. A na zavazadlech ještě asi pětikilová zadní pneumatika.
A to vše má vydržet každodenní 300-500 km afrických cest? To ne! Podíval jsem se znovu na zavazadla a vyřadil asi pět kil výbavy.
Moc mi to nepomohlo, ale bez oblečení, camping výbavy, několika knížek a nářadí jsem prostě odjet nemohl. I přes to motorka s námi vážila cca 600 kg. Ve firmě AU-TEC mě však ujistili, že mám pod sebou nejlepší motorku pro tyto účely.
Libyjské vízum - vzácná kořist
Po třech měsících kličkování a doprošování a na konec i s pomocí různých známostí jsem do pasu konečně dostal krásné, drahé, zelené a zcela nesrozumitelné libyjské vízum. Se všemi ostatními papíry to sice bylo jednodušší, ale také mě stálo měsíc intenzivního lítání po věčně ucpané Praze.
|
S Irenkou jsem se domluvil, že zhruba po měsíci se setkáme v Egyptě. Chudák holka! Celé roky šetří, aby pak své peníze |
Pro odjezd jsem si schválně vybral pozdní léto, kdy v Africe už nebude takové horko (později se má představa ukázala jako hluboce naivní), a tak jsem se na cestu vydal za slunečného dne začátkem září.
Slzy před cestou a klobásy na cestu
Před dlouhou výpravou na jih se jako vždy stavím také ve Slovinsku. Máma se i tentokrát rozbrečela, dala mi několik talismanů pro štěstí, pár suchých klobás (pamatuje, jak jsem při cestě do Indie zhubnul o 13 kg), mě objala a se slzami v očích popřála šťastnou cestu.
Podobně to dopadlo i s jinak nepříliš citlivým bratrem a sestrou. Nakonec se slzy rozlili i na mém obličeji. Nešlo je zadržet! Nemám rád tyto chvíle, protože si vždy začínám uvědomovat, co všechno se mi muže na tak dlouhé cestě stát. Můžu spadnout, někoho přejet, někdo mě může přejet, v nejlepším mě okradou, a v nejhorším i zastřelit.
Znám ale muslimy natolik dobře, že jsem věděl, že to není pravda....snad. S kamarády jsem večer před odjezdem v hospodě popíval už ani nevím kolikáté pivo, protože jsem věděl, že v muslimském světě tuto lahůdku neuvidím minimálně třicet dní.
Italské trajekty mě pekně naštvaly - čtěte ZDE.
 Tankování v Ghaně: Tankovat, netankovat? Lepší stejně není! |
 Stroj značky BMW 1100 GS, který odpočívá v africké duně. |
