Aklimatizace a Zelená hospoda

Rozhodli jsme se, že se znovu podíváme na Kavkaz. Je to krásné pohoří v Rusku (zasahuje i do Gruzie) a jeho nejvyšší horou je Elbrus (5642m). Právě Elbrus byl u nás v minulosti označován za nejvyšší horu Evropy. Teď je jím Mont Blanc. Záleží tedy na tom, do jakého kontinentu si Kavkaz zařadíte. Před čtyřmi roky jsme vystoupili na vrcholy Kavkazu z Gruzijské strany. Výlet to byl bouřlivý - stříleli po nás, okradli nás a nakonec poslali domů. Proto jsme tentokrát zvolili výstup ze severu, tedy z ruské strany.

Z časových důvodů jsme zvolili za dopravní prostředek letadlo, a to společnosti Pulkovo, která byla nejlevnější. Letěli jsme přes St. Petěrburg do Minerálních Vod. Odtud autem do hor. Cíl byl alplágr Elbrus v údolí řeky Adyl-Su. V táboře jsme  museli jeden den vyčkat na povolení do pohraniční zóny. A tak jsme nelenili a vyjeli si lanovkou na úbočí Elbrusu (5633 m.n.m.) a došli zbytek cesty k Prijutu 11. Tím jsme se celkem dobře aklimatizovali.

Druhý den už s povolením jsme vyrazili údolím řeky Adyl-Su nahoru. Naším prvním cílem byl Bžeduch (4271 m.n.m.). Z údolí Adyl-Su jsme odbočili do údolí ledovce Kaškataš a strmým svahem stoupali do bivaku u Rezavých skal. Rozhodli jsme se pro takzvanou normálku, nebo-li výstup jihovýchodním hřebenem. Klasifikace této cesty podle ruské stupnice je 2B, tedy nic moc technicky náročného, přece jen jsme se ještě pořád potřebovali aklimatizovat.

Cestu jsme úspěšně absolvovali. Po návratu nás sice pobolívala hlava, bylo nám trochu špatně, ale už to nebylo tak hrozné. Vrátili jsme se do údolí Adyl-Su. Lehce si odpočali a další den pokračovali s kompletním nákladem (jídlo na čtrnáct dní, materiál na lezení atd.) do Zelené hospody (2400 m.n.m.), což je krásná travnatá louka hned pod ledovci Baškara, Džankuat a svahy Džantuganu (3991 m.n.m.) a Ullukary (4302 m.n.m.). Oba tyto kopce máte jako na dlani. Můžete sedět před stanem v Zelené hospodě a plánovat kudy že to povede ten váš výstup. Jedním slovem: "paráda".

My jsme si vybrali Džantugan a cestu po severozápadním hřebeni klasifikace 3B. Na cestu jsme vyrazili už kolem druhé hodiny. Cesta začínala strmějším firnovým kuloárem, dále pokračovalo méně ukloněné firnové plato až do sedla. Ze sedla jsme traverzovali dost strmý svah pod kuloár, kudy pokračoval výstup dále. Podle popisu se mělo stoupat jen asi tři délky a pak odbočit vlevo do skal. Odbočku jsme samozřejmě minuli a tak jsme pokračovali dál kuloárem dokud nás nezastavil skalní výšvih. Ten se nám podařilo úspěšně překonat a po přelezení další délky jsme se ocitli na jihozápadním hřebeni. Po něm jsme dolezli na vrchol Džantuganu.

Sestupovali jsme normální cestou, tedy po východním hřebeni. Třikrát jsme slanili, dál pak pokračovali po svých. Cesta po východním hřebeni a později po ledovci byla nekonečná. Ke stanům jsme dorazili úplně vyčerpaní. Další den následoval odpočinek a koupání.