Káthmándské údolí a Himálaj

  9:40
I když většina návštěvníků Nepálu přijíždí do této země kvůli horám, neznamená to, že si její krásy nemůže vychutnat i ten, kdo není zrovna horolezcem nebo trénovaným trekařem. Káthmándské údolí, rozkládající se okolo hlavního města, poskytuje spoustu možností jak k prohlídkám tří největších nepálských měst - Káthmándú, Pátanu a Bhaktapúru - s bohatou kulturní a architektonickou tradicí, tak k množství kratších i delších výletů do okolí. Káthmándské údolí má pro turistu ještě jednu přednost a tou je jeho sympaticky malá rozloha.
Pátan  - náměstí Durbár

Pátan - náměstí Durbár | foto: Jiří G. Sedláček

Všechna tři místa jsou od sebe vzdálená pouze několik kilometrů a tudíž snadno dosažitelná na kole i pěšky (do všech míst, která spojuje silnice,  jezdí i veřejná doprava, zážitky z přecpaných autobusů, chrlících mračna dusivého dýmu však obvykle nepatří k nejpříjemnějším).

Mé první dojmy z Nepálu, kam jsem dorazil takřka náhodou z přelidněné Indie, byly jednoznačně kladné. Volnost! Liduprázdno! Dostatek životního prostoru! Důstojné, majestátné hory a stejně důstojní, hrdí horalé, beroucí mlčky na vědomí mou přítomnost a nesnažící se mě na každém kroku oslovovat, vybízet, nabízet, prosit, prostě otravovat. Jen lehké pokynutí hlavy, případně ruce složené na prsou a univerzální, nepálský pozdrav Namasté (to se ovšem netýká dětí,  vytrvale žebrajících o peníze proslulou frází ”One rupies!”  - kdo se nechá obměkčit, je zpravidla zavalen houfem ještě desetkrát větším).

Po příjezdu do Káthmándú s jeho nesnesitelným dopravním chaosem, ohlušujícím rámusem a hlavně všudypřítomným smradem z výfuků a zvířeným prachem, dráždícím sliznici, mé nadšení poněkud ochladlo, ale když jsem si trochu zvykl (a pochopil, že horší už to tady nikde nebude), vrátilo se mi v dvojnásobné míře.
 

Po ubytování v jednom z nesčetných hotýlků turistické čtvrti Thamel (ve čtvrtém patře bez teplé vody, zato s terasou a nádherným výhledem na okolí i na hory v dálce), jsem se vydal nasávat atmosféru a testovat zajímavost a láci města. Vše dopadlo na jedničku! Jak výstižně zmiňuje průvodce, nově přibyvší cestovatel má pocit, jak kdyby se najednou ocitl v úplně jiném světě, kde všechno útočí na jeho smysly. Ke zmiňovanému hluku, troubení, výfukovým plynùm a páchnoucích stokám si přidejte nároží s vyřezávanými dřevěnými balkony v sousedství betonových monster, husté zástupy lidí, proplétajících se kolem zmrzačených žebrákù, koňské drožky mezi kolonami aut, zeleninové stánky hýřící barvami či náměstí přeplněná chrámy, sochami a paláci!

Pokud jde o cenové relace, pro našince byly velmi příznivé. Jídla v restauracích stála přibližně stejně jako doma (i pravý vídeňský řízek jsem si dopřál za necelou stovku, indická a čínská kuchyně je pochopitelně levnější), ubytovny vyšly mnohem levněji (už od 50 Kč za noc), suvenýry také nebyly přemrštěné - snad jen to pivo lezlo trochu do peněz, ale když my ho opravdu máme nejlevnější na světě...
 

Po dvoudenním courání po centru Káthmándú (chrámů je jen na hlavním náměstí Durbár kolem třiceti, soch a dalších památek k nespočítání) jsem si pronajal kolo (docela dobré, asi jen 15 Kč na čtyři hodiny), abych si prohlédl vzdálenější kouty města a také Pátan, ležící na druhém břehu řeky Bagmati. Jednou z nejznámějších a nejnavštěvovanějších staveb v Káthmándú a Nepálu vůbec je buddhistická stůpa Swajambhúnáth, přezdívaná ”opičí chrám” (podle malých, roztomilých opiček, které se v prostorách chrámu usídlily a číhají na každé sousto, které jim nabídnete, případně necháte chvíli bez dozoru).

Stojí na vrcholu kopce na západní straně města a tvoří nepřehlédnutelnou dominantu.  Poté, co jsem projel snad těmi nejšpinavějšími a nejblátivějšími uličkami, vystoupil jsem po hlavním, východním schodišti, střeženém žluto-červenými kamennými sochami Buddhù. Těch je samozřejmě v objektu chrámu mnoho, spolu s vyobrazením dalších božstev, bódhisattvů a nejrůznějších zvířat.

Chrám, jehož stavba započala již v roce 460, je od 12. století důležitým buddhistickým centrem. Přímo proti schodům se tyčí centrální stůpa, kolem níž je umístěna souvislá řada modlicích mlýnků, které poutníci, obcházející stůpu, roztáčejí. Zbytek objektu tvoří obvyklá směsice chrámů, soch a budov, před nimiž se tísní krámky prodavačů nejrůznějších suvenýrù. Po zhruba hodině prodírání se zástupy turistù a poutníků jsem se rozjel do Pátanu. Blahořečil jsem si, že nemusím pěšky, neboť cesta opět vedla neuvěřitelně špinavými, hlučnými a smrdutými ulicemi.

Zamíøil jsem na hlavní náměstí - stejně jako v dalších městech se nazývá Durbár - odkud byl pěkný výhled na hory. Svou řadou paláců a obrovskou koncentrací chrámů se náměstí velmi podobalo tomu káthmándskému. Na pěší výlet k okraji Káthmándského údolí a návrat jsem si vyhradil dva dny. Chtěl jsem totiž strávit noc ve vesnici Nagarkot, ležící  na jednom z horských hřebenů nad údolím, a dopřát si jeden z vyhledávaných turistických zážitků - východ slunce nad Himálají.

Hned po snídani v jedné z desítek malých restaurací (káva, dvě vejce, topinka a výborné brambory s česnekem) jsem se vydal na stanici trolejbusu. Zde jsem se dozvěděl, že v Bhaktapúru probíhá stávka řidičů a trolejbus končí v polovině cesty. Nezbývalo než zbytek dojít pěšky. Po půldruhé hodině chůze jsem dorazil do Bhaktapúru a uvědomil si, že vzhledem ke stávce nepojede ani autobus do Nagarkotu a čekal mě tudíž čtyřhodinový výstup.

Jelikož bylo už půl třetí, prohlídku města jsem musel odložit až na zpáteční cestu. Silnice do Nagarkotu ale vede středem města, takže jsem to nejdůležitější stihl po cestě - a byl jsem nadšen.
 

Bhaktapúr je třetím největším městem údolí i celého Nepálu a v mnoha ohledech tím nejstarobylejším a nejhezčím. Především je daleko čistší, k čemuž významnou měrou přispívá to, že v něm nejezdí tolik aut. Hlavně v centru města převládají chodci, což dělá z turistických pochůzek nejen zajímavý, ale i vysoce příjemný zážitek. Náměstí Durbár je mnohem větší a prostornější než to káthmándské (ač to nebyl původní záměr; zemětřesení z roku 1932 ale mnoho z budov a chrámů náměstí zničilo) - přesto se tu nalézá přes dvacet nejrůznějších chrámů (včetně malé svatyně, zasvěcené Šivovi, na jejimž sloupu můžeme objevit párek kopulujících slonů).

Na východním konci náměstí stojí pětipodlažní Najatapola Temple, svými 30 metry nejvyšší chrám z celého údolí. Byl postaven za vlády krále Bhupatindry v roce 1702, představuje jednu z nejlepších ukázek nepálské chrámové architektury a o jeho dokonalých konstrukčních kvalitách svědčí to, že zmíněné ničivé zemětřesení přestál témìř bez úhony. V protější kavárně jsem si dal konvici čaje, pokochal se výhledem na chrám, trochu ulevil bolavým nohám a dal se znovu na pochod.
 

Brzy jsem se dostal na stezku, procházející údolím, kde se louky střídaly s pšeničnými poli a občasným stavením. Po zhruba hodinové příjemné procházce jsem došel na konec údolí a stezka se začala zdvihat. V polovině kopce se ke mně přidružil místní chlapec a mlčky mně doprovodil až ke spojnici se silnicí (pochopitelně si pak řekl o ”One rupies”).

Za chvíli se otevřel výhled na sever - a jako sen se objevily nádherné, majestátní vrcholky Himálaje! Slunce se už schylovalo k obzoru, tak jsem došel na konec hřebene, abych ho viděl zapadat za Káthmándské údolí, jímž se jako stříbrná stužka klikatila řeka Manohara. Bohužel, pověstné zbarvování hor červánky jsem o nějakých deset minut zmeškal.

Než jsem dorazil k vesnici Nagarkot, byla tma. Nazdařbůh jsem se vydal k jednomu shluku domů a ubytoven - nejlákavěji vypadal hotel Galaxy s osvětlenou restaurací. Ubytoval jsem se a ve společnosti několika Holaňďanů povečeřel vegetariánskou čínu a čaj (pivo s vysokohorskou přirážkou bylo na můj vkus přece jen trochu drahé). Restaurace zavírala brzy a po několikerém ujištění personálu, že nás ráno vzbudí včas, jsme se odebrali na kutě.
 

V 5.40 mě skutečně vzbudilo hlasité volání, a v šest jsme již všichni stáli na kopci a s napětím čekali na  východ slunce v 6.10. No, dopadlo to jako obvykle, když si dopředu vytvoříte příliš velká očekávání. Pěkné, ale nic světoborného. Z blednoucího obzoru nad zubatými siluetami himálajských štítu náhle vytryskl proud světla, který napřed vše přezářil - a pak odhalil ošklivý rozestavěný hotel na kopci přímo před námi. Pod příjemně hřejívými slunečními paprsky jsem nicméně zůstal sedět na terase hotelu až do osmi, vychutnával si sýrovou omeletu a kávu s mlékem, ale především nezapomenutelný výhled, který zahrnoval směrem od východu Kančendžungu, pak nepatrnou tečku Everestu a dále na západ se přes Annapurny táhl až k Dhaulágiri.

Zpáteční cesta mě vedla kopcovitou krajinou přes vesnici Telkot (bez loudivých průvodců sem se na spleti stezek málem ztratil) k dalšímu krásnému chrámu Èangunarajan, zasvěceném Višnuovi - a skýtajícím množství jeho podob a reinkarnací -, odkud jsem se pohodlnou chůzí mírně svažitým terénem vrátil zpět do Bhaktapúru. Namasté.

Autor:

Nádraží Praha Vršovice

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  3.5 18:36

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Už toho máme dost! Jak se populární destinace perou s přemírou turistů

1. května 2024

Velké pokuty za prkotiny, deklasování turistů na chodící peněženky, vytváření organizovaného...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Rekordní jeskyně světa. V unikátním žebříčku je zastoupené i Česko

2. května 2024

Po celém světě bychom napočítali více než 1 200 veřejnosti přístupných jeskyní, které ročně...

Český výletník: Kde Československo nezaniklo. Hranice roztrhala dvě obce

27. dubna 2024

Vždycky mě lákalo vidět, jak vypadá osada Sidonie na Zlínsku, jejíž část se „stěhovala“ na...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Poutní místa v Česku zažívají renesanci, říká autor populární knihy

26. dubna 2024

Lidé stále častěji hledají lokality, kde mohou uniknout před dnešním komplikovaným světem. Návod na...

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  3.5 18:36

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Očima šotouše: vyberte nejkrásnější fotografii Karkulky nebo Rosničky

3. května 2024  14:33

Dubnové kolo naší fotografické soutěže Očima šotouše pro všechny milovníky železnice jsme tentokrát...

Český výletník: Když sochy hrají golf. Zkuste si netradiční stezku v Praze

3. května 2024

Golfové hřiště v Praze-Hostivaři je zároveň originální sochařskou galerií a jednou měsíčně nabízí...

Luxusní pláže i panenská příroda. Co a kdy objevovat na italské Sardinii

2. května 2024

Premium Evropský Karibik. To označení si italský ostrov plně zaslouží. Najdete tu identicky průzračné moře...

Dara Rolins je po další plastice. Kritiku fanoušků nechápe, cítí se svěží

Zpěvačka Dara Rolins (51) se na čas stáhla z veřejného života. V tom období prodělala „estetický zákrok“ a na sociální...

Natáčení Přátel bylo otřesné, vzpomíná herečka Olivia Williamsová

Britská herečka Olivia Williamsová (53) si ve čtvrté sérii sitcomu Přátelé zahrála epizodní roli jedné z družiček na...

Byli vedle ní samí ztroskotanci, vzpomíná Basiková na muže Bartošové

Byly každá z jiného těsta, ale hlavně se pohybovaly na opačných pólech hudebního spektra. Iveta Bartošová byla...

Autofotka: Sen z plakátů v kotrmelcích. Mladíček v tunelu rozbil Ferrari F40

Symbol italské nenažranosti se již skoro čtyři dekády pokouší zabít své řidiče. Jízda s Ferrari F40 bez posilovače...

Ukaž kozy, řvali na ni. Potřebovala jsem se obouchat, vzpomíná komička Macháčková

Rozstřel Pravidelně vystupuje v pořadu Comedy Club se svými stand-upy, za knihu Svatební historky aneb jak jsem se nevdala se...