Proslulé je zde především lezení ve spárách a komínech, kam se vejde celý člověk, ale také jen rameno a někdy je potíž dostat do nich byť jen prsty a špičky bot. Mezi spárami se vzpínají kolmé a hladké pilíře jako Herkulovy sloupy podpírající těžké nebe nad severočeskou uhelnou pánví.
Celý kopec převyšuje okolí o několik desítek až stovek metrů a ze všech stran je opancéřovaný černými skalními srázy. Horolezci si je dělí na čtyři části s různými druhy výstupů. Na jaře jsou oblíbené hladké plotny v jižním prostoru. Obvykle do nich svítí slunce od rána do večera, a tak k lezení stačí jen tričko, leginy, horolezecké boty, lano, úvazek a pár karabin. Výstupy tu jsou bezpečné, protože ve skalách jsou zacementované jistící skoby, nýty a kroužky. Opatrnosti však není nikdy dost, protože i na dobře zajištěné cestě se lze zranit. „Neudržel jsem se a spadnul k nejbližší karabině. Za letu jsem ovšem trefil skalní poličku a prasklo mi v kotníku,“ líčil o víkendu své první dojmy student Martin Komárek. Lezl výstup nazvaný Placheckého pilíř obtížnosti 7-, což je lepší standard rekreačních horolezců, ale dolů ho už snašel jeho spolulezec na zádech.
Lehčí výstupy jsou v západním prostoru, kde lze najít několik skalních věží určených pro začátečníky. Pozor ovšem na počasí, protože Skautská věž má také přezdívku Větrná a díky poloze na hraně masivu na ní může vítr dosahovat takové síly, že horolezce shodí z vrcholu. Proslulé je i skalní okno v cestě Hřebenovka na Biskupskou stolici. Vede z jižní strany masivu na severní, a tak v něm téměř každý lezec zažije při výstupu pocit jako ve větrném tunelu.
O Východním prostoru platí to, co o Západním, jen cest je zde méně, ale o to vyšší.
Severní prostor poskytuje zážitky jen pro zkušené a psychicky odolné horolezce vybavené spoustou materiálu. Ve sto metrů vysokých stěnách navždy ukrytých před sluncem vedou klasické cesty po sudetských prvovýstupcích. Museli to být tvrdí chlapíci, protože ještě dnes se lezci s moderním vybavením a natrénovanou silou chvějí při vzpomínkách, jak viseli ve starých rezavých skobách, modlili se, aby staré dřevěné klíny nevypadly ze spár, a byli rádi, jak mají ty divoké výstupy za sebou. „Je to tady nejméně o stupeň těžší, než v jiných skalních oblastech,“ připomíná horolezecký instruktor z Prahy Lukáš Bludský. „Výška stěn, zima a málo jištění zde připomíná velehorský terén.“
Některé části Severního prostoru jsou v létě kvůli ochraně přírody uzavřené. Orientační tabule s dočasnými uzávěry některých skal je umístěná u hotelu Pod Bořeněm. Bořeň ovšem není jen cílem horolezeckých hrátek s gravitací, ale také výletním místem pro turisty. Je z něj totiž prvotřídní letecký výhled na jednu stranu ke Krušným horám a na druhou do kopců Českého středohoří. Zvláště večer jsou z něho vidět všechny paradoxy české krajiny. V dálce padají do tmy hrdé hory, pod nimi svítí idylické vesničky, v údolí teče řeka Bílina, ale vedle nich jako zlí draci svítí a vypouští barevné kouře chemičky a elektrárny. Do toho je slyšet hukot vlaků a svistot aut na dálnici přímo pod námi a všude okolo jsme obklopeni obřími hnědouhelnými doly.
Jak se tam dostat: Pěšky z Bíliny (vlak, autobus) po turistické značce asi tři kilometry. Na vrchol vede pohodlná, ale strmá pěšina.
Kde spát: Horolezecké tábořiště serozkládá na loukách pod jižními svahy Bořeně. Nedaleko je podzemní pramen vody, který ovšem nelze najít bez rady místního znalce. Autem je možné dojet až na tábořiště dobrodružnou polní cestou, která vede z obce Chouč od zrcadla v zatáčce.
Kde jíst a pít: Nejbližší hospoda je Pivní sanatorium v Liběšicích pod kopcem. Nečekejte žádný luxus, protože je to vesnická krčma, kde podávají pivo za devět korun, teplé párky, matjesy, pepřenky a sušenky.
 Na vrcholu Skautské věže téměř vždy fouká |
 Lehký výstup stěnkou Maturita |
 Stará cesta na Biskupskou stolici |
