Nehledě na to, že každý, kdo má zkušenosti z vysokých hor, dobře ví, že sebelehčí kopec dosahující výšky nad 7000 m se za nepříznivého počasí může stát naprosto nerozlousknutelným oříškem i pro nejzkušenějšího horolezce. Nicméně řada lidí se přesto nechala obdobnými názory odradit a rozhodli se nahradit výstup na Lenina zájezdem do Alp. Konečně přišel den našeho odletu. Do hlavního města Kyrgyzstánu-Biškeku letíme s přestupem v Moskvě. Důvodem, proč jsme nezvolili poněkud levnější variantu přes Petrohrad se společností Pulkovo bylo časové omezení naší cesty. Přestup v Petrohradě je totiž spojen s přenocováním v tomto městě a letadlo navíc končí v Alma Atě, odkud je to do Bishkeku další den cesty autobusem. A ztratit celkem 4 dny na cestě jsme si vzhledem k délce naší dovolené nemohli dovolit.
Drahé ruské vízum
V počtu sedmi lidí nastupujeme v Ruzyni do letadla a po dvou a půl hodinách přistáváme na letišti Šeremetěvo II v Moskvě. Na přesun na letiště Šeremetěvo I máme 5 h. Kvůli těmto 5 h jsme si museli zařídit ruské vízum, na což jsme vydali kromě 1200,- Kč i neuvěřitelné množství energie a nervů ve frontě před ruskou ambasádou v Praze. Při klasickém ruském zmatku a byrokracii přestup jen tak tak stíháme, takže jsme si ruských víz příliš neužili.
Ale to už sedíme v letadle společnosti AEROFLOT. Nám, kteří jsme několikrát jeli do Kyrgyzstánu vlakem, se zdá téměř zázrak, jak se únavné pětidenní trmácení ve vagóně, který by se dal přirovnat k dobře vytopené sauně, dá nahradit příjemným čtyřhodinovým letem v klimatizovaném letadle. Cenový rozdíl navíc není výrazný.
Triky podvodníků
Po přistání v hlavním městě Kyrgyzstánu víme, že nemusíme spěchat. Již z dřívějších cest jsme vypozorovali, že čím víc jedete na východ, tím odbavení trvá delší dobu a je provázeno větším zmatkem. Naše očekávání se vyplnilo. Při pasové kontrole strávíme déle než hodinu, protože musíme dlouho vysvětlovat, že s Kyrgyzstánem skutečně nemáme vízovou povinnost, že fotky v pasech jsou opravdu naše a že mírně odlepená fotka neznamená, že jsme si jí vyměnili za cizí. Ale nakonec pasovou kontrolou úspěšně procházíme a naivně si myslíme, že máme vyhráno. Ale brzy se ukáže, že ještě není všemu konec. U našich batohů již čeká skupina 3 Kirgizů, kteří nám házejí batohy na váhu a chtějí po nás znovu zaplatit nadváhu, za kterou jsme platili už v Moskvě. V každé jiné zemi by stačilo na obdobné podvodníky zavolat policii, ale v Kyrgyzstánu je lepší to nezkoušet. Policie (milice) v Kyrgyzii je naprosto zkorumpovaná a žije v podstatě z úplatků a z toho, co se jim podaří třeba nezákonně získat od neznalých turistů. Při minulé cestě nás právě v Biškeku pod záminkou kontroly peněz milice okradla o více než 100 USD. Musíme si tedy poradit sami. Chvíli se s „kontroléry“ dohadujeme, pak si bereme batohy na záda a jdeme pryč. Snaží se nám v tom všemožně zabránit, nakonec je jim ale jasné, že proti sedmi lidem asi těžko něco zmůžou a nechají nás odejít. Za dveřmi se ještě jednou otočíme a vidíme, jak kyrgyzští hoši odchytli další dva cizince, kteří bez jakéhokoliv protestu vytahují peněženku a podávají jim dolary. Zpět nás již nepustí, takže už nemáme možnost je varovat. Podvodníci si přišli na své. Na letišti nás čeká zástupce bishkekské firmy ASIA MOUNTAINS pan Sergej Dudašvili, u kterého jsme si prostřednictvím e-mailu objednali vyřízení všech formalit potřebných k výstupu. Podává nám hromadu povolení, registraci, letenky do Oše a spojení na člověka, který by nás měl odvézt do základního tábora. Za to všechno chce minimální poplatek a navíc je to velice milý člověk. Dáváme mu o 10 USD víc, jelikož po zkušenostech z minulých cest dobře víme, kolik času a energie nám tím ušetřil. Brzy mu znovu blahořečíme, protože zjistíme, že letenky do Oše na nejbližší dny se dají koupit pouze od „veksláků“ za výrazně vyšší cenu. Po několika hodinách čekání začíná registrace na letadlo do Oše. Ještě se pokusíme snížit nadváhu tím, že si naplníme kapsy těžšími věcmi. Kvazi se sice brání, že si přece při 30 stupních ve stínu nebude oblékat péřovou bundu, ale nakonec ho přesvědčíme a ještě mu vnutíme do kapes u kalhot 1kg čočky. Ještě chvíli bručí, že takhle vypadá jako blbec, ale to už prochází poslední kontrolou před vstupem do letadla. Detektor u něj reaguje na něco železného. Kvazi zmateně sundavá ledvinku, hodinky, bundu se zipem, ale neustále se ozývá pískání. Zaměstnanec letiště ukazuje na kapsy. Kvazi vyndavá čočku a detektor se rázem utiší. Jsme zřejmě ještě udivenější než letištní kontrola - takhle železitou luštěninu jsme ještě nepotkali.
Zásoby na tuhou zimu
Přelet do Oše trvá asi hodinu. Na letišti nás už čeká auto ZIL i s řidičem, který nás má odvézt do základního tábora. Ochotně s námi zajede na tržiště, kde dokoupíme zásoby. Uneseni neuvěřitelně nízkými cenami potravin nakoupíme takovou hromadu jídla, která by stačila na dlouhou tuhou zimu tak pro padesát lidí. Řidič se nás udiveně vyptává, co že pod Leninem plánujeme a jestli se skutečně vracíme už za 3 neděle. Po asi 8 hodinách cesty v úmorném vedru vjíždíme do pohraniční zóny, která tvoří asi 50 km široký pás mezi Tadžikistánem a Kyrgyzstánem. Staví nás pohraniční kontrola. Vyndaváme jedno z lejster, které jsme dostali od p. Dudašviliho, a bez řečí nám otevírají závoru. Na cestě zpátky zjistíme, že za lahev vodky se dá kontrolou projet i bez potřebných dokumentů. Trochu překvapeně si prohlížíme pohraničníky. Vypadají spíše jako exponáty z vojenského muzea. Každý z nich má úplně jinou uniformu, mezi kterými kluci rozeznávají uniformu německou, polskou atd. Myslím, že kdyby začala válka, tak by se dost možná postříleli mezi sebou, protože podle oblečení by se asi těžko navzájem poznali. A to už se před námi otevírá nádherný pohled na zapadající slunce za Pikem Lenina. Nechápeme, že o něm někdo mohl prohlásit, že to je „ošklivý kopec“. Je nám zcela jasné, že dotyčný by jistě rychle změnil názor, kdyby se sem někdy dostal. Už se nemůžeme dočkat, až se pustíme do boje s tímto velikánem.
Praktické rady na cestu
Před cestou je vhodné spojit nejlépe e-mailem s nějakou tamní cestovní kanceláří a nechat si od nich zařídit všechny potřebná povolení. Vřele můžeme doporučit cestovní kancelář ASIA MOUNTAINS (aljona@mail.elcat.kg), která je spolehlivá, je s nimi výborná domluva a požaduje minimální poplatky. Jsou schopni vám zařídit i víza, která zřejmě budou povinná od příštího roku (momentálně nemáme s Kyrgyzstánem vízovou povinnost).
Zjistěte si včas, zda potřebujete na přestup ruské tranzitní vízum, jeho zařizování se může poněkud protáhnout.
Pokud chcete ušetřit a nejste časově omezeni, je asi nejvhodnější letět se společností Pulkovo přes Petrohrad a Alma Atu. Ubytování v Petrohradě a cesta autobusem z Alma Aty do Biškeku je zajištěno v rámci této letenky. Máme s touto společností dobré zkušenosti z cesty na Kamčatku. V případě nedostatku času je rychlejší cesta s ČSA do Moskvy a dále s AEROFLOTem do Biškeku. Rozhodně nedoporučujeme cestu vlakem. Je téměř stejně drahá jako letadlem a přitom je zbytečně zdlouhavá a riskujete, že budete po cestě okradeni nebo že budete zbytečně platit milici, která si jistě nějakou záminku najde.
Kromě pasů nemají milicionéři právo nic jiného kontrolovat, i kdyby se tvářili sebedůležitěji a přesvědčovali vás o něčem jiném. Rozhodně jim nedávejte do rukou peníze, můžete si být téměř jisti, že vám jich vrátí pouze část, což jim pak už těžko dokážete. Je vhodné nosit proto peníze odděleně od pasu.
 Ceny na tržišti se dají snadno usmlouvat, ale s paní, pro kterou prodej vypěstovaných produktů znamená jediný zdroj příjmu, vás to asi ani nenapadne. Navíc si uvědomíte, že jste si právě koupili kg jablek za 50 halířů. |
 Konečně se před námi objevil Pik Lenina. Jak o tomhle kopci někdo může říci, že je ošklivý? |
 Na ošském tržišti se dá koupit téměř vše za neuvěřitelně nízké ceny. |
 Čaj je v Kyrgyzii patrně nekonzumovanější tekutinou (samozřejmě po vodce). I náš řidič rád zastavil po cestě v čajovně, aby se mohl napít výborného silného čaje. |
