V cizině jez, co ti dají

Do Londýna jsem odjížděla vybavená lahvinkou valašské slivovice, čtvrt kilem české kávy a francouzským bonmotem o tom, že Angličané sice mají dokonalá pravidla pro chování u stolu, ale nemají nejmenší ponětí o tom, co na ten stůl dát. Navzdory předpokladům - v Anglii mi chutnalo. Bylo mi nabídnuto dost jiných, někdy neobvyklých kombinací. Běžná anglická kuchyně mě zkrátka uspokojovala, a tak když před víkendem paní domu prohlásila, že na mou počest připraví skutečně tradiční anglické jídlo, řekla jsem, že se těším. Na stole pak mezi růžičkovou kapustou trůnil dobře tříkilový kus vepřové kýty. Kůžička krásně hnědá, do křupava vypečená, naříznutá na kostičky a na každé kostičce přichycená kulička pepře. Po rozkrojení zasvítil bílý špekový okraj a růžovočervené maso. »Tak ono je to ještě navíc uzené!« Paměť mi poslala na patro chuť česneku a jalovce, vůni švestkového dřeva a kouře miluju tlusté uzené! A tak jsem si ukrojila, abych měla na vidličce ode všeho kousek, a šup s tím do pusy. »Nesmíš, nesmíš to vyplivnout!« To bylo jediné, na co jsem byla v následujícím okamžiku schopna myslet. Vepřová kůrčička totiž nebyla hnědá od vypečení, ale od medu, kterým bylo maso hustě natřené a který v troubě zkaramelizoval. Ty kuličky nebyl pepř, ale hřebíček, zapíchaný pevně do masa a dodávající mu chuť mně dosud nepoznanou. Možná by to bylo i dobré, ale ten kontrast mezi očekáváním a skutečností se prostě překonat nedal. Zažila jsem v Londýně mnoho zajímavého. Přesto dosud, když se řekne Anglie, vybaví se mi jako první věc - hřebíčková šunka s medem. Francouzi měli pravdu.