na jih," varoval nás ruský ornitolog Vitalij Bianki, když jsme se s ním radili o svém záměru navštívit ptačí hory na ostrově Charlov v Barentsově moři. Psal se rok 1992 a severně od Murmanska byla pohraniční zóna, kam i ruští občané směli jen na zvláštní povolení.
"Zkusíme to," pokrčil jsem rameny. O pár dnů později jsme se s příslušným povolením nalodili na Marii Jermolovovou, mohutnou loď, která obstarávala kyvadlovou dopravu na trase Murmansk - Charlov - Jokanga. "Kde se tady bere ten přepych?" podivil se Standa Komárek, když jsme přišli do lodní jídelny obložené dřevem a zrcadly. O Charlově jsme věděli, že tam sice žijí statisíce ptáků, ale jenom pár lidí, a Jokanga - ta na našich mapách vůbec nebyla. "Ty sis nevšiml toho nápisu v přístavu?," zeptal se ho Ivan Horáček. "Viselo tam upozornění, že kromě invalidů a válečných veteránů mají ve frontě na lístky přednost taky admirálové. Určitě to tam nenapsali pro nic za nic." Po osmi hodinách plavby rozbouřeným Barentsovým mořem, v půl třetí ráno, jsme stáli na kapitánském můstku. Do šera svítila jen radarová obrazovka, kompas a spousta kontrolek, venku ale bylo dost světla, aby se na pravoboku dalo rozeznat nízké pobřeží a na levoboku silueta Charlova. "Volám Charlov, tady Maria Jermolovová, Charlove, ozvi se," opakoval kapitán do vysílačky. Potom se obrátil k nám: "Nedá se nic dělat, člun dnes nepřijede. Vysadíme vás tu na zpáteční cestě." Možná mu křivdím, ale už v té chvíli nejspíš věděl, že na zpáteční cestě ani nezpomalí a vysadí nás až v Murmansku. Před desátou vlnění pozvolna ustalo, potom jsme ucítili drcnutí lodi o molo. Navlékl jsem si svetr,bundu a kulicha a vyšel na palubu. U schůdků hlídkovali dva ozbrojení námořníci. Že chci opustit loď? Ani náhodou! Vyšplhal jsem na horní palubu. Kotvili jsme v zálivu uzavřeném skalnatými ostrovy a daleko do moře vybíhajícím mysem. Na pevnině,v pusté arktické tundře, stálo přízračné město. Omšelé, vesměs třípatrové činžáky na svazích táhlého kopce vystavěli asi už před desítkami let. Všude překážely polorozpadlé přístavby,sklady a kůlny,na zemi ležely veliké zrezivělé kusy železných zařízení a na břehu kostry lodí. Nikde nikdo. Jedinou známkou života byl mastný kouř vycházející z vysokých komínů. Mísil se s mlhou a znejasňoval pohled na mohutné betonové stavby na vrcholu kopce. "Proboha," zaslechl jsem za sebou Ivana. Zatímco mě hypnotizovala Jokanga, odbyl si epizodu s hlídkou a teď se díval na desítky torpédoborců a minolovek. Desítky válečných lodí kotvily několik set metrů od nás, v hlavní části přístavu, a jejich šedivé maskování splývalo s tmavou vodou. Mezi nimi se schovávalo osm gigantických krakenů - osm atomových ponorek dlouhých téměř dvě stě metrů. Místo na Charlov a jeho ptačí hory jsme se dostali do hnízda Severní flotily. Ocitli jsme se na tajné, radioaktivitou zamořené základně, odkud dlouhá léta vyplouvaly ponorky s jadernou výzbrojí hlídkovat k americkým břehům...
Miroslav Bobek působící v Českém rozhlase procestoval řadu zemí. V posledních letech mimo jiné vede projekt Africká odysea, při kterém je sledována migrace čápů černých.
"Zkusíme to," pokrčil jsem rameny. O pár dnů později jsme se s příslušným povolením nalodili na Marii Jermolovovou, mohutnou loď, která obstarávala kyvadlovou dopravu na trase Murmansk - Charlov - Jokanga. "Kde se tady bere ten přepych?" podivil se Standa Komárek, když jsme přišli do lodní jídelny obložené dřevem a zrcadly. O Charlově jsme věděli, že tam sice žijí statisíce ptáků, ale jenom pár lidí, a Jokanga - ta na našich mapách vůbec nebyla. "Ty sis nevšiml toho nápisu v přístavu?," zeptal se ho Ivan Horáček. "Viselo tam upozornění, že kromě invalidů a válečných veteránů mají ve frontě na lístky přednost taky admirálové. Určitě to tam nenapsali pro nic za nic." Po osmi hodinách plavby rozbouřeným Barentsovým mořem, v půl třetí ráno, jsme stáli na kapitánském můstku. Do šera svítila jen radarová obrazovka, kompas a spousta kontrolek, venku ale bylo dost světla, aby se na pravoboku dalo rozeznat nízké pobřeží a na levoboku silueta Charlova. "Volám Charlov, tady Maria Jermolovová, Charlove, ozvi se," opakoval kapitán do vysílačky. Potom se obrátil k nám: "Nedá se nic dělat, člun dnes nepřijede. Vysadíme vás tu na zpáteční cestě." Možná mu křivdím, ale už v té chvíli nejspíš věděl, že na zpáteční cestě ani nezpomalí a vysadí nás až v Murmansku. Před desátou vlnění pozvolna ustalo, potom jsme ucítili drcnutí lodi o molo. Navlékl jsem si svetr,bundu a kulicha a vyšel na palubu. U schůdků hlídkovali dva ozbrojení námořníci. Že chci opustit loď? Ani náhodou! Vyšplhal jsem na horní palubu. Kotvili jsme v zálivu uzavřeném skalnatými ostrovy a daleko do moře vybíhajícím mysem. Na pevnině,v pusté arktické tundře, stálo přízračné město. Omšelé, vesměs třípatrové činžáky na svazích táhlého kopce vystavěli asi už před desítkami let. Všude překážely polorozpadlé přístavby,sklady a kůlny,na zemi ležely veliké zrezivělé kusy železných zařízení a na břehu kostry lodí. Nikde nikdo. Jedinou známkou života byl mastný kouř vycházející z vysokých komínů. Mísil se s mlhou a znejasňoval pohled na mohutné betonové stavby na vrcholu kopce. "Proboha," zaslechl jsem za sebou Ivana. Zatímco mě hypnotizovala Jokanga, odbyl si epizodu s hlídkou a teď se díval na desítky torpédoborců a minolovek. Desítky válečných lodí kotvily několik set metrů od nás, v hlavní části přístavu, a jejich šedivé maskování splývalo s tmavou vodou. Mezi nimi se schovávalo osm gigantických krakenů - osm atomových ponorek dlouhých téměř dvě stě metrů. Místo na Charlov a jeho ptačí hory jsme se dostali do hnízda Severní flotily. Ocitli jsme se na tajné, radioaktivitou zamořené základně, odkud dlouhá léta vyplouvaly ponorky s jadernou výzbrojí hlídkovat k americkým břehům...
Miroslav Bobek působící v Českém rozhlase procestoval řadu zemí. V posledních letech mimo jiné vede projekt Africká odysea, při kterém je sledována migrace čápů černých.
