Už pár zim odeznělo od té doby, co tu v okolních hvozdech údajně přišel na honu o život člen vládní delegace libyjského vůdce Kaddáfího. Prý to nebyla náhoda...
Z dřevěné budky před bránou se vykutálí obstarožní madam a s rukama založenýma na mohutné hrudi si každého procházejícího podezíravě prohlíží a šikovně přitom blokuje průchod brankou. Za ní se v mléčném oparu před hradbou hor na obzoru majestátně tyčí roztodivná stavba.
Zámek, hrad i kulisa
Trochu zámek, trochu hrad, trochu jakoby kulisa z velkovýpravného filmu kamsi do Tramtárie. Štíhlé věžičky s cimbuřím, dřevěné balkonky, složitá schodiště a terasovitý park s líně necudnými sochami vystupují z této mlhy jako přízrak a příslib tajuplných příběhů.
Žena něco rozrušeně vykládá a divoce přitom gestikuluje. Ani o píď však neustoupí. "Securitates! Securitates!" jsou jediná slova, která v proudu její řeči znějí povědomě - s veškerým svým dopadem. Najednou ustupuje, průchod je volný.
Neujdeme ani dvacet metrů, když se od zdi dřevěné budky odlepí postava a líně si to brousí po asfaltovém chodníčku za námi. Až k patě hradu je to ještě kousek cesty.
Z nedalekých hor sem do údolí Prahova sestupuje ledový dech, i v létě je tu chladno. Náš "průvodce" s límcem vyhrnutým až k uším nás sleduje zpovzdáli jako ostříž. Rádoby netečně mžourá přes okraj límce, ale zároveň neomylně a s citem pro detail kopíruje všechny naše pohyby, jejich rychlost i směr.
Ještě jedna zákruta a - dech se téměř zastavuje nad tou omračující podívanou z bezprostřední blízkosti. Sedmipatrová soustava teras obklopuje hrad Peleš. Cáry mlhy se v nich převalují po dlážděných cestičkách mezi stroze zastřiženými okrasnými keři, zatímco kamenné tváře dívek unyle upírají zrak přes příkré zelené stráně směrem k lesům, hustě pokrývajícím pokroucené hřbety pohoří Bucegi.
Fata morgána
Peleš tu uprostřed toho všeho stojí jako fata morgána. Ten rozmar a přepych, ta vytříbená krása hradu o sto šedesáti komnatách, zvedajícího se majestátně nad loukou posetou divokými květinami na úpatí hor, je skutečně hodná krále. Krále Karla z německého rodu Hohenzollernů, který jej dal vystavět v letech 1875-1883.
Tam, kde začíná hradní schodiště, končí svoji cestu nezvaný průvodce. Ještě chvíli počká, než se ujistí, že nás hradní ostraha bere na vědomí, a šourá se zpátky, snad lapit další podezřelé cizince.
Muži střežící hrad Peleš nemají koně, brnění, ani dobové kostýmy. Tvrdě pohlížejí na procházející zapnuti do vojenských uniforem, vysoké černé boty pevně rozkročené v neústupném postoji, na ramenou klinkají kalašnikovy. Podivná kulisa k romantickému hradu.
Duch diktátora Ceaušeska
Vlastně všechno tu je tak trochu podivné. Jako by se tu stále někde vznášel duch diktátora Ceaušeska. Ostraha nazývaná securitates podle vzoru zle proslulé rumunské státní bezpečnosti tu budí zdání, že objekt je středem státního zájmu.
Ač se obecně říká, že je přístupný veřejnosti, zatím málokomu se podařilo podívat se dovnitř. A Ceaušescu? Odpovědí bývá významné mlčení. "Nevím, nevím, neptejte se," odvracejí se místní. Podle některých informací pobýval Ceaušescu příležitostně na hradě od roku 1973 až do revoluce v roce 1989, která jej ztrestala smrtí.
Bral si sem státní návštěvy. Kromě proslulého honu Muammara Kaddáfího sem prý zavítali i americký prezident Gerald Ford či egyptský prezident Anvar Sadat.
Rumunské státní zdroje tvrdí, že ne tato proslulá romantická stavba, ale nedaleký Pelisor, malý hrádek v kopcích nad Pelešem, prý byly místem, kam se uchyloval rumunský vládce sám či se svými návštěvami.
"Asi hodně věcí okolo Peleše ještě nebylo vyjeveno, anebo se o nich mluví pouze v náznacích," domnívá se bývalý místní starosta Nicolae Andrei. Dohněda zabarvenými okenními tabulkami proniká do Peleše mdlé dopolední slunce. Jen málo se na hradě změnilo od dob, kdy tu dětství trávil poslední rumunský král Mihail.
"Jeho hračky, stoleček i nábytek se tu zachovaly téměř netknuté," tvrdí průvodkyně Maria Ivanca. Mladičký Mihail, čtvrtý a poslední rumunský král z rodu Hohenzollernů, odtud v roce 1947 spěšně prchal do exilu a na návrat čekal pětačtyřicet let. Do Peleše se znovu podíval ve svých sedmdesáti letech, tentokrát už deklasován na "prostého" občana.
Poklady hradu
Strážci kalašnikovů v předhradí mlčí jako hrob. Hrad je zavřený. Prý nějaká důležitá státní návštěva. Ať je to kdokoliv, musí ustrnout v úžasu nad rozmanitostí stylů, které se prolínají komnatami zámku stejně rafinovaně jako oslnivě. Snad se jim dostalo přijetí v audienční hale zdobené jemnými ornamenty z vykládaného dřeva.
Tito veledůležití státníci se pak dozajista procházejí galerií zrcadel, mají tu čest občerstvit se ve Florentinské hale pod obrovským lustrem z Murana. Unaveni všudypřítomností krásy a přepychu možná usedají do tureckého salonku nebo se kochají pohledem na malebné vitráže v salonku hudebním, a z barevných sklíček odezírají rumunské bajky a pohádky.
Na jednání se patrně odeberou do pracovny krále Karla I., kde možná řeší strategické otázky, pohnuti pohledem na staré švýcarské zbraně. A když se toho všeho nabaží, sejdou po točitém schodišti do královského divadla, kde se v roce 1906 úplně poprvé v Rumunsku promítal film.
Německé dřevořezby, muranské sklo, italské artefakty, míšeňská keramika, starobylý porcelán a mnoho dalších vzácností, které tu zbyly po rumunských králích, mohou "prostí" občané jenom tušit za tlustými vitrážemi oken pelešských komnat.
Jindy prý hrad bývá otevřený, alespoň to tak tvrdí rumunští brožovaní průvodci. Ale vojenské komando v terasovitých zahradách tento dojem poněkud zakaluje. Hlavní samopalu ozbrojenci usměrňují cirkulující zvědavce a nekompromisně určují, co všechno se nesmí. Je to opravdu téměř všechno - včetně koukání za roh, sedání na lavičky, fotografování nebo vytahování svačiny z batohu. Ale to je určitě ve srovnání s časy Ceaušeska skutečně docela benevolentní.
|
Může se hodit JAK SE TAM DOSTAT |
 Hrad Peleš v Rumunsku Peleš nedaleko horského střediska Sinaia |
