»Vypadá jako židovské město s pravoslavnými kostely někde v katolické Latinské Americe,« popsal na internetu jeden americký turista litevskou metropoli. Na první pohled to má v sobě jádro pravdy. Ve Vilniusu se střetávají různé vlivy,které ve výsledku vytvářejí duch půlmilionového města, kterému se také přezdívá Praha Východu nebo litevský Jeruzalém.
Ještě před válkou tvořili totiž třetinu obyvatel metropole Židé a stálo tu na 105 synagog. Vždy tu také žilo mnoho Poláků s nimiž mají Litva a »popolsky Wilno« společné dějiny. Ostatně tu bydlel a psal snad ten nejpolštější prozaik - Adam Mickiewicz. Neméně dlouhá historie spojuje Vilnius s Ruskem a přestože Litevci zvláště o sovětské etapě mluví jako o okupaci, v ulicích zazní i Ruština a stále se lze domluvit obecnou »slovanštinou«. Osou Vilniusu je Gediminasova třída (pojmenovaná podle zakladatele města, dříve také Sv. Jiří, Mickiewiczova, Stalinova a Leninova), která protíná centrum a vlastně se jí nelze vyhnout, když si chcete prohlédnout pamětihodnosti města. Průvodci obecně doporučují šest míst, která prostě musíte vidět. Nejprve je dobré získat nadhled. A to z cihlově červené Gediminasovy věže, která je poslední zachovalým objektem z někdejšího hradu na vyvýšině nad městem. Odtud si to můžete namířit k neoklasistické katedrále Sv. Kazimíra, patrona země, která se opuletně pyšní mramorem a štukami. Na jih od přilehlého náměstí Katedrály naleznete barokní srdce Vilniusu. Pokud však nemáte zájem o »kostely,kostely a kostely«, jak se dá popsat běžné turistické kolečko, stačí zajít na Gedimino 40. Zde v budově bývalého velitelství KGB sídlí muzeum ne tak dávné historie. Dnes je Vilnius klidné město se řadou klubů a restaurací, kde se však musíte připravit na to, že zaplatíte o něco více než doma, když si dáte pivo a k tomu v Pobaltí oblíbené topinky z černého chleba nebo si objednáte místné specialitu »zeppeliny« - knedlíky plněné masovou směsí ve tvaru známé vzducholodě. A když ještě nemáte dost, další specialitou je medový balzám - nasládlá kořalka, která má v sobě oheň.
KATEDRÁLA SV.KAZIMÍRA
Donedávna v sobě hlavní církevní stánek skrýval kromě ostatků králů i tajemství -poklad, který se podařilo ukrýt ve zdech před Rusy v roce 1655 a později i před sovětskou mocí. Na 270 církevních předmětů ze zlata a drahokamů bylo totiž nalezeno už v roce 1985 při instalaci klimatizace,ale na zveřejnění si objev počkal až do roku 1998. A propós i pro pohany je to svaté místo -před křesťanským chrámem tu stávala svatyně zasvěcená bohu hromu Perkünasovi, obdobě našeho Peruna.
NAPOLEON TOUŽIL PO ANNĚ
Když prý spatřil velký dobyvatel Napoleon Bonaparte kostel sv.Anny , chtěl ho rozebrat na kousky a odvést do Paříže. Jeho nešťastné tažení do Ruska však udělalo konec nejen tomuto plánu. Ale jeho touha je pochopitelná, protože kostel představuje vrcholnou gotiku a je postaven z 33 druhů cihel. Bohužel vnitřní zařízení vzalo v minulosti za své při ničivém požáru.
NA DISKOTÉCE
Průvodce opěvují Vilnius především jako město jazzu. Nemusíte mít však štěstí a můžete zapadnout na obyčejnou diskotéku. Divná věc - většinou -až na výjimky tu posedávají »páni a dámy« odděleně a usrkávají pivo, či kolu, zatímco parket zeje prázdnotou
BRÁNA ÚSVITU
původně patřila k opevnění města, ale v roce 1671 v ní karmelitáni vybudovali kapli Svaté Panny Marie s obrazem který má údajně moc uzdravovat. Brána se stala poutním místem a dnes ji používají pravoslavní křesťané, kteří se loučí se svatými místy rozmáchlým žehnáním kříže a úklonou až k zemi - alespoň ti skutečně ortodoxní.
GEDIMINO 40
Tento pomník připomíná oběti sovětské genocidy v parčíku před budovou někdejšího velitelství KGB.Tou budovou prošly tisíce Litevců, z nichž se většina nikdy nevrátila. Každý si může prohlédnout i cely ve kterých se tísnilo až dvacet lidí. Otevřeno je v pracovních dnech od 10 do 17 hodin
- sobota 6. května 2000
