Byla ledová noc, první v únoru roku 1953. Nad Severním mořem už téměř dvacet hodin zuřila silná vichřice a hladina vody podél pobřeží a ostrovů na jihu Nizozemí, povzbuzovaná nebývale vysokým přílivem, se nepřetržitě zlověstně zvedala. Rozbouřené vlny se vztekle vrhaly proti hrázím a náspům, za nimiž ve svých chalupách spali nic netušící lidé. Otevřená náruč zátok a ústí řek se stále razantnějším nájezdům rozbouřeného moře bránila se stále menší vehemencí. Pak se voda přelila. Na šedesáti sedmi místech se ochranné hráze ostrovů protrhly a na dalších čtyř stech vznikly trhliny. Zpěněné mořské proudy za oslav hromů a blesků vtrhly na pevninu a zaplavily všechny zeelandské ostrovy. Pokud té noci měli Holanďané těžké sny, v tento okamžik se přeměnily v živou noční můru. Během několika okamžiků rozrazila ledová mořská voda dveře jejich domovů a zaplavila je až do výšky ramen. Zděšení lidé v panice hledali úkryt na střechách, kde v mrazivé vichřici často marně čekali na pomoc. Mosty, silnice, železnice - nad tím vším měly nadvládu rozlícené živly. Záplavy dosáhly dokonce až téměř k Rotterdamu, proudy slané vody vstoupily do již rozvodněných řek a hrozilo nebezpečí, že je hráze neudrží a voda zaplaví provincie až po město Leiden. Než dorazily první záchranné týmy, umírali ti, které voda nepohltila, promrzlí v ledové smršti. Tu noc přišlo o život 1835 lidí a desetitisíce kusů dobytka. Na rozloze 2000 kilometrů čtverečních bylo zničeno přes 47 000 domů, a 75 000 lidí muselo být evakuováno. T rvalo až do podzimu toho roku, než se škody této v historii Nizozemí nejstrašnější katastrofy podařilo odstranit.
19. října 1999
